Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 890/2021

22 Cdo 890/2021-152

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně IMPOWER FINANCE, a. s., IČO: 25741845, se sídlem v Praze 6, Wolkerova 24/3, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovaným 1) ASDP Bohemia a. s., IČO: 26144301, se sídlem v Praze 1, Malostranské nábřeží 558/1 a 2) M. V., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Želivského 2385/11, o nahrazení projevu vůle pro porušení předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. -132, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, č. j. -104, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 1) uzavřít smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů na pozemcích p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, jejíž znění učinila součástí žalobního návrhu, in eventum o nahrazení projevu vůle žalovaného 2) uzavřít smlouvu stejného znění (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení 21 182 Kč (výrok II) a žalovanému 2) 16 342 Kč (výrok III).

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. -132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II a III změnil potud, že výše náhrady nákladů řízení činí 14 036 Kč resp. 9 317 Kč; jinak v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Přípustnost dovolání opírá „o nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, a to konkrétně nesprávného výkladu institutu předkupního práva, a navíc institut předkupního práva prošel změnami, kdy byl nejprve novým – , zrušen a později opětovně od 1. 1. 2018 zaveden. Těmto legislativním změnám, a to i s přihlédnutím k situaci, že institut předkupního práva existoval v předchozím – v zákoně č. , odpovídají také neustálené a měnící se rozhodovací praxe dovolacího soudu, který v dovoláním napadeném rozhodnutí vycházel z nikoliv platné právní úpravy určené od 1. 1. 2018, ale použil ke své vadné právní argumentaci i některá rozhodnutí učiněná za účinnosti , aniž přihlédl k tomu, že tato právní úprava není totožná s úpravou podle nového – “ Obsahem podaného dovolání jsou pak zejména námitky, že cílem žalovaných bylo „obejití“ institutu předkupního práva. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila a žalovaný 2) nepovažuje dovolání za přípustné. Podle něj dovolatelka pouze obecně konstatuje neustálenou judikaturu dovolacího soudu s ohledem na měnící se právní úpravu, což je však z hlediska přípustnosti dovolání zcela nedostatečné. Nesouhlasí ani s jejím tvrzením, že cílem žalovaných bylo obejít institut předkupního práva. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud , , vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. .

Jestliže dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolacímu soudu vytýká nesprávné vyřešení otázky hmotného práva, konkrétně výkladu institutu předkupního práva, pak zjevně nedostála formálním náležitostem dovolání, jež jsou na ni kladeny Tvrzené nesprávné právní posouzení věci je totiž dovolacím důvodem ( ), nikoliv důvodem přípustnosti dovolání. K řádnému vymezenípřípustnosti dovolání zjevně nepostačuje ani výtka, že cílem žalovaných bylo obejití institutu předkupního práva, nebo že odvolací soud vycházel z nikoliv platné právní úpravy účinné od 1. 1. 2018, ale použil ke své vadné právní argumentaci i některá rozhodnutí učiněná za účinnosti , , aniž přihlédl k tomu, že tato právní úprava není totožná s úpravou podle , . Dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat.

Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že odvolací soud posoudil otázku předkupního práva v souladu s právní úpravou účinnou v době namítaného porušení předkupního práva, i v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

V nyní posuzované věci žalobkyně uplatnila u soudu nárok z titulu porušení jejího předkupního práva kupní smlouvou uzavřenou mezi žalovanými dne 19. 6. 2018. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že institut předkupního práva mezi spoluvlastníky nemovité věci, upravený ve shora uvedené podobě v § 1124 o. z. v období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2020, tedy i v době uzavření kupní smlouvy mezi žalovanými, měl věcně právní povahu a byl prostředkem omezujícím právo spoluvlastníka v jeho dispozici s majetkem v tom smyslu, že spoluvlastnický podíl musel přednostně nabídnout všem zbývajícím spoluvlastníkům, vyjma převodu osobě blízké. Protože druhý žalovaný byl v době uzavření smlouvy jediným akcionářem a předsedou představenstva první žalované, zabýval se odvolací soud otázkou, zda vůbec v projednávané věci žalobkyni předkupní právo vzniklo. Podrobně vysvětlil, že je i nadále použitelná judikatura Nejvyššího soudu k vymezení pojmu osoby blízké a poukázal na závěry vyplývající z rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. , ve kterém dospěl k závěru, že vkládá-li podílový spoluvlastník svůj spoluvlastnický podíl do společnosti s ručením omezeným, jejímž je společníkem, jde o převod spoluvlastnického podílu osobě jemu blízké a ostatním podílovým spoluvlastníkům předkupní právo nevzniká (Ústavní stížnost podaná proti tomuto rozsudku byla rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. , odmítnuta). Odvolací soud se proto podrobně zabýval personálním a majetkovým propojení obou žalovaných a dospěl k závěru, že na žalované je třeba nahlížet jako na osoby sobě navzájem blízké podle § 22 odst. 1 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 136). S ohledem na uvedené závěr odvolacího soudu, že předkupní právo žalobkyně nebylo porušeno, v dovolacím přezkumu obstojí.

Dovolatelka výslovně uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, tedy napadá i výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; takové dovolání je však podle nepřípustné.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

V souladu s neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaný 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 4. 2021

Mgr. David Havlík předseda senátu