Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 140/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. L. M., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, čj. -40, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2003, čj. -26, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 9. 2002, čj. -15, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná , 3 v návaznosti na d (dále jen "") a dále a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. , bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu obrany - náhrady nemateriální (morální a citové) újmy ve výši 900.000,-Kč. V žalobě uvedl, že byl původně odsouzen vojenským soudem pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal. Pozdějšími rozhodnutími Vojenského obvodového soudu v Brně byl odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině bylo upuštěno od potrestání stěžovatele. Federální ministerstvo obrany ho částečně odškodnilo ve výši 96.645,-Kč. Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. , všechna dosud platná rozhodnutí, resp. jejich zbývající části, a stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby. Stěžovatel požádal žalovanou o dodatečné odškodnění. Žalovaná mu svým dopisem ze dne 21. 3. 2000 přiznala paušální náhradu nákladů trestního řízení 200,-Kč. Dne 11. 5. 2001 se stěžovatel znovu obrátil na žalovanou s tím, že požadoval rovněž náhradu za morální a citovou újmu. Tento požadavek byl odmítnut s tím, že jde nad rámec ustanovení , o soudní rehabilitaci (dále jen "").

Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2002, čj. -15. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal. Městský soud v Praze spojil věc stěžovatele a obdobné věci dalších žalobců K. B. a K. N., vedené u stejného soudu, ke společnému projednání a rozhodnutí a dne 22. 1. 2003, pod čj. -26, vydal rozsudek, jímž rozsudky soudu I. stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele i K. B. a K. N. proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. -40.

Stěžovatel napadl rozsudky nalézacího a odvolacího soudu i usnesení Nejvyššího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá, že pokud mu jako osobě nevinně vězněné odškodňovací orgán zaplatil náhradu ušlého výdělku a nákladů vazby, trestního řízení, obhajoby a výkonu trestu, nejednalo se o odškodění za způsobené utrpení, ale jen o vrácení částek, které mu byly neoprávněně odňaty. Poukazuje na kauzu Pincových proti České republice, kde bylo žalobcům sice vyplaceno odškodnění podle platných předpisů, ale bylo nepřiměřeně nízké. Evropský soud pro lidská práva jim odškodnění za nemateriální újmu přiznal, stejně jako v celé řadě dalších rozsudků proti České republice. Stěžovatel se dovolává i rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlise a Kouloumpase proti Řecku s tím, že jde o srovnatelný případ. Jmenovaní totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni, v dalším řízení však prokázali, že jejich uvěznění bylo nezákonné. Bylo jim přiznáno spravedlivé zadostiučinění dle článku 41 Úmluvy, která má jakožto mezinárodní smlouva přednost před místními zákony. Stěžovatel upozorňuje na to, že tento článek Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen tehdy, když není přiznáno žádné odškodnění, ale i v případě, že vnitrostátní právo umožňuje pouze částečnou náhradu, což je případ stěžovatele.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Nejvyšší soud odkázal na rozsudky soudů obou stupňů, v nichž byla právní otázka, zda osoba rehabilitovaná podle má nárok na odškodnění nemateriální újmy, zodpovězena správně. Dovolací soud ji řešil ve svých předchozích rozhodnutích (vedených pod sp. zn. a sp. zn. ), jimiž bylo rozhodnuto o dovoláních téměř identického obsahu. Podle názoru dovolacího soudu tím, že stěžovateli nebylo přiznáno požadované odškodnění, nebyla porušena jeho ústavní práva. V porovnání s odškodněním jiných rehabilitovaných osob by byl naopak neoprávněně zvýhodněn. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.

Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 6, ač doloženě vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y).

Základní otázkou, kterou bylo třeba v projednávané věci řešit, je, zda osoba rehabilitovaná podle má nárok na odškodnění nemateriální újmy. Zatímco stěžovatel má za to, že nepřiznáním požadované škody za morální a citovou újmu soudy porušily jeho ústavně garantovaná práva, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovateli se již dostalo odškodnění v souladu s Úmluvou a jeho další požadavek nemá oporu v zákoně.

Obsahově shodnou ústavní stížnost namířenou proti stejným rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu podal i další účastník předmětného společného řízení K. N. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením ze dne 5. 8. 2004,

sp. zn.

, jímž návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Konstatoval, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele (které uplatňuje i v ústavní stížnosti) řádně a zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly. Poukaz stěžovatele na článek 41 Úmluvy označil za nesprávný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně procesní postup Evropského soudu pro lidská práva a obecné soudy (ani soud Ústavní) podle něj nemohou postupovat. Uvedl, že ani článek 36 odst. 3y nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi. Řešil i otázku obecného a zvláštního předpisu s ohledem na vztah a (resp. ) na straně jedné a na straně druhé. Vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. , v němž bylo mj. konstatováno: "Vzhledem k tomu, že má ve vztahu k i k povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." Ústavní soud se s těmito závěry Nejvyššího soudu plně ztotožnil. Odkaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pincová a Pinc proti České republice označil za nepřípadný. Uvedl, že tento rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá nemajetkové újmy v penězích. Stejně tak nepovažoval za přiléhavý odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, neboť jmenovaní nebyli na rozdíl od stěžovatele tuzemskými orgány za své protizákonné uvěznění vůbec odškodněni. V této souvislosti se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že podle Protokolu č. 7 k Úmluvě je nutno odškodňovat podle zákona a praxe země, kde byl zákon porušen. Dal za pravdu i odvolacímu soudu, který zdůraznil, že náhrada morální a citové újmy není v právních normách upravujících náhradu škody zakotvena a podklad pro uplatnění stěžovatelova nároku přitom neposkytuje ani Úmluva.

Ústavní soud neshledal v tomto konkrétním případě důvod odchylovat se od svých závěrů vyslovených v uvedeném usnesení. Vycházeje z dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ,

,

), považuje za nutné na závěr uvést, že snaha státu rehabilitovat vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoli odčinit. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl citovou a morální újmu, kterou může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti. Pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

Ústavní soud z důvodů shora uvedených neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, jenž by mělo za následek zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu