Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 525/03

Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michaely Židlické a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti JUDr. M. V., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť postupem těchto soudů mělo být porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle článku 36d (dále jen "") ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 90y ČR. Uvedená rozhodnutí rovněž zasáhla do stěžovatelova práva na rovnost před zákonem a před diskriminací zaručené v článku 1y a v článku 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že výkon advokacie není službou ve smyslu ustanovení , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, následkem čehož není k platnosti nájemní smlouvy vyžadován souhlas orgánu obce. Stěžovatel podrobil kritice úzký výklad pojmu "služba" výlučným odkazem na , o živnostenském podnikání (dále jen ""), a poukazuje na zákon o advokacii, advokátní tarif, zákon o DPH, kde je výkon advokacie řazen pod pojem služba. Dále stěžovatel upozorňuje na nesprávnou výši úroku z prodlení přiznaného žalobcům.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Dne 5. 3. 1997 došel Obvodnímu soudu pro Prahu 5 návrh na vydání platebního rozkazu o zaplacení dlužného nájemného na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobci jako pronajímateli a stěžovatelem jako nájemcem, který v předmětných nebytových prostorech provozoval advokátní činnost. Při ústním jednání před nalézacím soudem stěžovatel navrhoval zamítnutí žaloby z důvodu neplatnosti nájemní smlouvy, neboť pro její uzavření nebyl udělen předchozí souhlas orgánu obce ve smyslu ustanovení zákona , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, s tím, že nárok žalobců má být posuzován jako bezdůvodné obohacení; stěžovatel současně vznesl námitku započtení. Rozsudkem ze dne 20. 10. 1999 nalézací soud žalobcům vyhověl; pokud šlo o udělení souhlasu orgánu obce k uzavření nájemní smlouvy, při interpretaci pojmu služba vyšel soud z ustanovení a , podle nichž výkon advokacie není živností poskytující služby, ale hodnotil ji jako administrativní činnost. Rozsudkem ze dne 29. 11. 2000 odvolací soud odvoláním napadené rozhodnutí změnil tak, že podanou žalobu co do částky 790, 30 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl, ve zbylé části rozhodnutí potvrdil. Pro výklad termínu služba odvolací soud využil jakožto právního předpisu upravujícího podmínky pro poskytování služeb a obchodu, který advokacii vylučuje ze své působnosti, a proto nelze výkon advokacie považovat za služby ve smyslu Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2003 jako nepřípustné odmítl. Pokud šlo o pojem služba, ztotožnil se s výkladem provedeným soudy nižšího stupně a poukázal na svůj rozsudek ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. , podle kterého nebylo třeba k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor souhlasu orgánu obce již před účinností , který toto tuto povinnost zrušil, a to pro rozpor se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítl, že by rozhodnutím tamního soudu došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Pokud jde o otázku, zda je výkon advokacie službou ve smyslu ustanovení , odkázal v zájmu stručnosti na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. a .

Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění rozsudku č. j. -60.

Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem věci je spor o to, zda je výkon advokacie službou ve smyslu ustanovení , aby bylo možno rozřešit otázku, zda bylo třeba souhlasu orgánu obce k platnému uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem byly nebytové prostory, v nichž stěžovatel vykonával advokátní činnost. Z důvodové zprávy k návrhu zákona je zřejmé, že toto ustanovení o obligatornosti souhlasu obce bylo do včleněno proto, aby národní výbor základního stupně (posléze orgán obce) tímto oprávněním ovlivňoval využití nebytových prostor v souladu se zájmy obce. Toto ustanovení se v průběhu let ukázalo zbytečným a nadměrně zasahujícím do svobody podnikání v souvislosti s přijetím , podle něhož došlo v oblasti podnikání k zásadnímu přesunu působnosti na živnostenské úřady, jejichž prostřednictvím mají obce přehled o podnikatelích a provozovnách na území obce, neboť osoba podnikající podle tohoto zákona musí oznámit místo svého podnikání. Zasahovat podnikateli do výběru místa provozovny lze v dnešních podmínkách považovat za nadbytečnou byrokracii, která může v praxi vytvořit nerovné soutěžní podmínky pro podnikatele (srov. důvodová zpráva k návrhu ). Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2003 odkázal na rozsudek v obdobné věci sp. zn. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 9, s. 31), v němž zastává názor, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy (článek 4 odst. 3y). Dále pokračoval, že jestliže po datu 3. 12. 1999 (nabytí účinnosti ) došlo výslovně k zastavení dosud zahájených řízení o udělení souhlasu obce s uzavřením nájemních smluv podle , odpadl požadavek tohoto předchozího souhlasu s uzavřením nájemních smluv a tyto nadále nabyly účinnosti a platnosti. Nastalá situace tak fakticky vytváří nerovnost mezi účastníky smluv uzavřených před tímto datem, jež uvedený předchozí souhlas postrádaly, a mezi účastníky smluv uzavřených po přijetí Závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obce je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. K této okolnosti soud přihlédne i tak, že žalobnímu nároku pronajímatele na vyklizení nebytových prostor dovolávajícího se uvedeného důvodu neplatnosti, nevyhoví.

Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu vyslovený v citovaném rozsudku, že požadavek souhlasu orgánu obce zakládá nerovnost v postavení účastníků občanskoprávních vztahů. Vědomosti správních orgánů o podnikatelích na území obce, tedy cíle, jehož dosažení si toto ustanovení kladlo, je v současnosti dosaženo pouhou oznamovací povinností podnikatele podle ustanovení , a proto předmětné omezení rovnosti jednotlivců a svobody podnikání nemá své opodstatnění. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vlastně žádá, aby na jeho věc bylo uplatněno diskriminační ustanovení, ustanovení porušujícíu - požaduje, aby Ústavní soud činil opak toho, co je předmětem jeho činnosti: nikoli ochranu ústavně zaručených lidských práv a svobod, ale jejich porušení. Ústavní soud naopak musí reflektovat změněný právní stav a neaplikovat diskriminační normu, je-li cíle, který sleduje, dosaženo jinak a bez omezování lidských práv a svobod.

Na okraj Ústavní soud podotýká, že není jeho úkolem provádět výklad obyčejného práva; tato činnost je svěřena obecným soudům, do níž Ústavní soud není oprávněn ingerovat, není-li tento výklad v extrémním nesouladu s ústavními kautelami. To, že stěžovatel nesouhlasí s výkladem pojmu "služba" tak, jak jej učinily obecné soudy odkazem na , samo o sobě není důvodem pro zásah Ústavního soudu, a to ani tehdy, pokud by Ústavní soud s takto provedeným výkladem nesouhlasil, ledaže by takto provedeným výkladem byla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele. Nebyl-li výkon advokacie shledán službou ve smyslu , nýbrž administrativní činností, není důvodu zabývat se námitkami stěžovatele, že účel pronájmu nebytových prostor není v souladu s jejich stavebním určením, protože z rozhodnutí odboru výstavby OÚ v Praze 6 vyplývá, že bylo povoleno jejich užívání mj. pro administrativní provoz. Námitky ohledně přiznané nesprávné výše úroků z prodlení Ústavní soud rovněž blíže nezkoumal, protože jde o novoty, které měl stěžovatel vznést již přinejmenším v odvolacím řízení a dbát tak na ochranu svých zájmů, což však neučinil, když danou skutečnost namítal teprve v dovolání.

Ústavní soud nenalezl porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. září 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu