Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 115/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. RNDr. T. R.,.2. M. R., a 3. J. R., všech zastoupených JUDr. B. P. advokátem proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 11. 2000, sp. zn. , jakož i na ně navazující rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. , a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. , s tím, že uvedenými rozsudky došlo k porušení a d (dále jen " ") a také a y ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byl zrušen jednak rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 22. 1. 1998, čj.

-65, v němž bylo k žalobě Ing. J. R., právního předchůdce stěžovatelů, podané proti žalovanému J. D., rozhodnuto, že vlastnické právo k pozemkové parcele č. 24/1 dle identifikace parcel z 23. 9. 1992, nacházející se v k. ú. Z., okres Tábor, přechází na žalobce, a jednak rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 12. 1998, čj. -88, jímž bylo toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, přičemž věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení zkoumal, zda J. D. st., tedy právnímu předchůdci žalovaného, (a jeho manželce M. D.) bylo zřízeno právo osobního užívání k uvedenému pozemku v rozporu s tehdy platnými předpisy ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " "), jenž měl spočívat v tom, že nebylo vydáno územní rozhodnutí potřebné ke zřízení tohoto práva podle , v tehdy platném znění. Přitom - s přihlédnutím k publikaci Stavební zákon a předpisy souvisící, 2. vydání, Panorama Praha, 1981, str. 89 - dospěl k závěru, že podle , , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vydání správního rozhodnutí o využití území nebylo třeba v případě, kdy se jednalo o malý pozemek, u nějž byla rozhodnutím příslušného orgánu povolena změna kultury z louky na zahradu, a příslušný územně plánovací a stavební orgán dal kladné vyjádření ke zřízení práva osobního užívání pozemku (zahrady), a to formou připsání tohoto souhlasu na žádost o zřízení práva osobního užívání. Dle dovolacího soudu tedy v jednoduchém případě nebylo zřízení práva osobního užívání v rozporu s , i když nebylo vydáno zvláštní správní rozhodnutí o změně využití území, k čemuž doplnil, že uvedené ustanovení nelze vykládat doslovně, neboť vycházelo z dřívějších územně plánovacích předpisů, které stavební zákon nahradil.

Poté Okresní soud v Táboře ústavní stížností napadeným rozsudkem předmětnou žalobu zamítl a Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobců toto rozhodnutí potvrdil, a to rozsudkem rovněž napadeným touto ústavní stížností. V něm uvedl, že stěžovatelé předložili několik důvodů, na jejichž základě spatřují porušení právních předpisů platných v době přidělení pozemků do osobního užívání, s nimiž se již vypořádal soud prvního stupně. Jde-li o namítané překročení nejvyšší přípustné výměry pozemku ve smyslu , odkázal krajský soud na své předchozí rozhodnutí, v němž se uvádí, že z rozhodnutí ONV Tábor ze dne 6. 2. 1980 je zřejmé, že státní orgán si byl vědom skutečnosti, že do osobního užívání přiděluje pozemek o větší výměře než připouští citované ustanovení, a k vydání svého rozhodnutí přistoupil na základě souhlasu příslušného orgánu ve smyslu , přičemž nic nebránilo tomu, aby tento souhlas byl vydán formou stanoviska, a to přímo na formuláři žádosti o zřízení práva osobního užívání. Ve vztahu k namítanému porušení , jež mělo spočívat v tom, že předmětný pozemek byl veden jako "ostatní plocha", takže u něj osobní užívání nebylo možno zřídit, krajský soud uvedl, že rozhodující není zařazení pozemku v evidenci nemovitostí, ale údaj stavebního plánu nebo stavebního rozhodnutí. V návaznosti na to poukázal, že podle , o ochraně zemědělského půdního fondu, byl rozhodnutím ONV v Táboře ze dne 22. 8. 1978 vyňat předmětný pozemek ze zemědělského půdního fondu, vzhledem k čemuž, jakož i vzhledem k dohodám vztahujícím se k hospodaření se sporným pozemkem a ke zřízení práva osobního užívání, lze dovodit, že nešlo o zemědělskou půdu. Kromě toho dle ustálené výkladové praxe (viz např. , Komentář, I. svazek, Panorama 1987, str. 709 a 710) se zákaz stanovený v věty druhé vztahoval jen na zemědělskou půdu určenou k velkovýrobnímu obhospodařování nacházející se mimo územní obvod obce. Jestliže stěžovatelé namítali, že rozhodnutí VLHZ ONV v Táboře z 22. 8. 1978 je neplatné, resp. nicotné, protože žadatelem a účastníkem řízení o odejmutí pozemku zemědělské výrobě a o změně kultury nebyli vlastníci (uživatelé) pozemku ( ), krajský soud vycházel jednak z toho, že zkoumání rozporu nabytí pozemku s tehdy platnými předpisy ve smyslu se může týkat pouze a jedině tohoto nabytí, nikoliv toho, jak stát s nemovitostí nakládal nebo o ní rozhodoval v období od jejího převzetí do doby rozhodnutí o jejím přidělení, přičemž rozhodnutí z 22. 8. 1978 nijak nesouviselo se získáním nemovitosti. Stěžovatelé navíc směšují neplatnost a nicotnost rozhodnutí státního orgánu, přičemž v daném případě nešlo o nicotný právní akt, protože bylo vydáno ve správním řízení k tomu příslušným správním orgánem a splňovalo formální náležitosti pro správní rozhodnutí. Pokud by se prokázalo, že účastníky daného správního řízení nebyli všichni, nejedná se o neplatné rozhodnutí ve smyslu , neboť jde o rozhodnutí, jehož nedostatky lze odstranit postupem stanoveným . Konečně krajský soud konstatoval, že protiprávní zvýhodnění nevyplývá ze samotného faktu, že otec žalovaných byl členem KSČ či předsedou MNV, a skutečnost, že by rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání bylo nějakou formou ovlivněno výkonem jeho dřívějších funkcí, nebyla prokázána. Rovněž tak ze skutečnosti, že manželé D. užívali předmětný pozemek, toto nelze dovozovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že pro zřízení práva osobního užívání nebyly dány zákonné podmínky, neboť pozemek p. č. 24/1 má jednak výměru 529 m2, takže byla překročena maximální výměra pozemku pro tento účel ve smyslu , v tehdy platném znění, jednak nebyl vypracován územní plán a nebylo vydáno ani územní rozhodnutí. Dle stěžovatelů byl porušen , v tehdy platném znění, tím, že v důsledku nicotnosti rozhodnutí VLHZ ONV v Táboře ze dne 22. 8. 1978 nedošlo ke změně kultury, takže pozemek zůstal zemědělskou půdou i v době jeho přidělení do osobního užívání. Dále stěžovatelé tvrdí, že žadatelé uvedli v žádosti o zřízení práva osobního užívání nepravdivé údaje, kdy zatajili vlastnictví dalších pozemků a nemovitostí, a dále že J. D. st. byl členem KSČ a předsedou MNV, oplotil si daný pozemek a dlouhodobě si vytvářel podmínky pro jeho přidělení. Z uvedeného dovozují protiprávní zvýhodnění právních předchůdců žalovaných ve smyslu Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně interpretace a aplikace a v souvislosti s tím i a ve znění platném v době zřízení předmětného práva osobního užívání pozemku. K tomu je v prvé řadě třeba, a to v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, uvést, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [ y ČR], není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Pokud stěžovatelé namítají porušení y, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že tento článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované a ne pouze tvrzený nárok na ně (viz např. nález ze dne 28. 6. 1995,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 41). K a y ČR, jejichž porušení stěžovatelé rovněž dovozovali, možno v souladu s předchozí rozhodovací praxí Ústavního soudu uvést, že uvedená ustanovení přímo a bezprostředně základní práva a svobody negarantují, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů a jsou tedy jen reflexí, nikoli zakotvením subjektivního veřejného práva jednotlivce (srov. nález ze dne 14. 5. 1997,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 52, nález ze dne 2. 11. 1999,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, č. 151, nález ze dne 11. 7. 1996,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 66).

Dovolávají-li se stěžovatelé y, ústavní stížnost neobsahuje žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že by stěžovatelům bylo odepřeno právo obrátit se na příslušný soud a domáhat se tak svých práv, když obecné soudy věc stěžovatelů stanoveným postupem projednaly a rozhodly, přičemž otázky věcné správnosti či porušení legality, jak vyplývá již z výše uvedeného, přezkumu ze strany Ústavního soudu v zásadě nepodléhají (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, č. 66, dle kterého rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení ústavně zaručených práv).

O porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení lze uvažovat teprve tehdy, pokud by soudy při interpretaci a aplikaci výše zmíněných předpisů vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu výkladu a použití tohoto "jednoduchého" práva byl obsažen prvek svévole (srov. nález ze dne 9. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Avšak v tomto ohledu žádné porušení zjištěno nebylo. Aplikace stěžovatelem uplatňovaného y, jak bylo výše vysvětleno, v tomto případě v úvahu nepřipadá, není zde prima facie patrný ani dopad jiných ústavně zaručených práv, a tak lze pouze - z hlediska y - posuzovat, zda u výkladu a použití jednoduchého práva nebylo ze strany obecných soudů postupováno svévolně. Jak je patrné z odůvodnění rozhodnutí ve věci vydaných, obecné soudy se argumentací stěžovatelů podrobně zabývaly a své závěry pečlivě, srozumitelně a nikoliv v rozporu s pravidly logiky zdůvodnily. Jde-li konkrétně o namítané porušení , uvedenou otázku krajský soud posuzoval již ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 1998, čj. -88, takže lze stěžovatele plně odkázat na příslušnou část odůvodnění (str. 5). Otázkou údajného porušení , v tehdy platném znění, se pak zabýval s konečnou platností Nejvyšší soud ČR, kdy i tento soud řádně zdůvodnil, proč v daném případě nebylo třeba zvláštního správního rozhodnutí o změně využití území, přičemž vycházel i z ustáleného výkladu tehdy platných předpisů. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by obecné soudy postupovaly svévolně, a jiný právní názor stěžovatelů dle konstantní judikatury Ústavního soudu opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.

Ne jiná je situace, kdy obecné soudy vyslovily názor, že ustanovení je třeba vykládat tak, že jsou jím zahrnuty případy, kdy porušení předpisů musí věcně a časově souviset se získáním (nabytím) nemovitosti; i kdyby z tohoto Ústavní soud nevycházel, nutno souhlasit s dalším názorem krajského soudu, že je třeba rozlišovat mezi nicotností a neplatností správního úkonu, k čemuž lze dodat, že hranice mezi těmito kategoriemi nejsou ani právní teorií přesně vymezeny, v posuzovaném případě se však Ústavní soud kloní k názoru krajského soudu, že by se jednalo o případ eventuálně vadného právního aktu, k jehož zrušení ovšem nedošlo, takže je třeba jej považovat za platný (ostatně stejným způsobem by bylo z praktických důvodů třeba postupovat tehdy, nebylo-li by zřejmé, zda se jedná o vady mající za následek nulitu nebo "jen" neplatnost aktu, příp. zda skutečně jsou dány vady k nulitě vedoucí).

Pokud stěžovatelé uvádějí, že právní předchůdce žalovaných J. D. byl členem KSČ a MNV, příp. že si údajně předmětný pozemek oplotil, Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tyto skutečnosti samy o sobě ještě neznamenají, že došlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. Pakliže stěžovatelé tvrdí, že právní předchůdci žalovaných v žádosti uváděli nepravdivé údaje, doklady o čemž údajně předložili, tato námitka je nekonkrétní, v ústavní stížnosti nijak neodůvodněná, přičemž i z rozhodnutí ve věci vydaných je patrné, že předmětem argumentace stěžovatelů a následného právního posouzení ze strany obecných soudů byly jiné, výše zmíněné skutkové a právní otázky.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 12. srpna 2004