Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 404/98

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, proti

rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. -206, ze dne 30.

6. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 29

Co 88/97-193, ze dne 3. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu České

republiky a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obce

P., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, jako vedlejšího účastníka

řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění

Dne 18. 9. 1998 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil včas

podanou ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR,

č.j. -206, ze dne 30. 6. 1998, kterým bylo zamítnuto

jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 29 Co

88/97-193, ze dne 3. 7. 1997. Skutková a právní stránka případu

spočívala v tom, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal

zaplacení dlužné částky na základě smluv, které stěžovatel uzavřel

s Drobnou provozovnou MNV P. Stěžovatel odkoupil od právního

předchůdce vedlejšího účastníka nemovitosti, stroje a další

materiál. Po zpřesnění vzájemných pohledávek zůstala nespornou

částka 2.649.262 Kč jako závazek stěžovatele, který byl mezi

stranami uznán. Stěžovatel však splatil jen část dlužné částky

a proto se vedlejší účastník domáhal jejího zaplacení žalobou

z 31. 12. 1991 u Krajské státní arbitráže v Praze. Věc nakonec

přešla na Okresní soud v Kladně. Stěžovatel namítal nedostatek

aktivní legitimace vedlejšího účastníka, neboť smlouvy uzavřel

s Drobnou provozovnou MNV P. Vedlejší účastník argumentoval tím,

že činnost, z níž jsou nároky uplatňovány, byla zapsána na MNV P.

Později změnil argumentaci a v roce 1995 předložil kopie smlouvy

o postoupení žalované pohledávky mezi ním a Drobnou provozovnou

MNV P. z 27. 12. 1990. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu

v Kladně ze dne 30. 10. 1996, č. j. -152 zamítnuta,

neboť smlouva o postoupení pohledávky nebyla platná z hlediska

určitosti a srozumitelnosti. Podle okresního soudu z ní naprosto

nebylo patrné, jaká pohledávka a z jaké smlouvy se postupuje,

neodpovídala ani celková výše součtu pohledávek a údajně

postoupené částky. Proto se okresní soud nezabýval dalšími

námitkami stěžovatele, které se týkaly rozporů v označení razítek

na dokumentech obce ze dne 27. 12. 1990, kde na dopisu likvidátoru

Drobných provozoven je staré razítko "MNV" oproti novým razítkům

"obce" otištěných na zápisu ze schůze zastupitelstva a citované

dohodě o postoupení pohledávek z téhož dne. Pokud jde o dohodu

o narovnání, okresní soud uvedl, že takovou dohodu mohli uzavřít

pouze účastníci původního závazkového vztahu, tj. Drobná

provozovna MNV P. a stěžovatel, nikoli stěžovatel a vedlejší

účastník,neboť odlišné subjekty nemohou narovnávat práva sporná

mezi jinými účastníky.

K odvolání vedlejšího účastníka, který namítal podjatost

soudců vůči svému bývalému nadřízenému, který zastupoval

stěžovatele (námitka podjatosti však byla usnesením

5/96-134 z 28. 2. 1996 zamítnuta), byl rozsudek okresního soudu

změněn tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit dlužnou částku

vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud došel k závěru, že smlouva

o postoupení pohledávek je určitá a srozumitelná. Námitku

promlčení vznesenou stěžovatelem posoudil jako věcně zcela

nedůvodnou. Uznal též, že podle výpisu z vložky 40 oddílu Nv

podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 měla

tato provozovna postavení právnické osoby. Mohla tak uzavřít

smlouvu o postoupení pohledávek, aniž přitom měla oznamovací

povinnost vůči dlužníkovi. Pokud jde o výši pohledávek, vyšel

odvolací soud z podepsaných hospodářských smluv a vzal za

prokázané to, co se opíralo o listinné důkazy shromážděné soudem

I. stupně a co zástupci účastníků shodně prohlásili při odvolacím

jednání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že

je zamítl.

Rozsudek odvolacího a dovolacího soudu napadl stěžovatel

ústavní stížností. Hlavní výtky přitom směřuje proti rozsudku

odvolacího soudu. Konkrétně mu stěžovatel vytýká, že dospěl

u smlouvy o postoupení pohledávek k opačnému zjištění, než soud I.

stupně, aniž tuto smlouvu k důkazu přečetl. Je též nepřípustné,

aby hodnotil hodnocení důkazů soudem I. stupně, aniž by tyto

důkazy nezopakoval. Stejně tak nepřečetl ani jednu ze smluv

uzavřených s Drobnou provozovnou MNV P. Odchylné skutkové zjištění

odvolacího soudu přitom může být jen výsledkem vlastního

dokazování - provedením nových nebo opakováním důkazů provedených

soudem I. stupně. Došlo tak k porušení Soud

I. stupně, vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy, již nehodnotil

další provedené důkazy. Odvolací soud, aniž by je zopakoval, tyto

sám hodnotil a dospěl k novým skutkovým zjištěním daleko nad rámec

skutkového zjištění soudu I. stupně. Stěžovatel tak byl zbaven

práva na přezkum správnosti těchto skutkových a právních závěrů na

základě řádného opravného prostředku. Odvolací soud v rozporu

s dvouinstančním procesem věc fakticky vyřídil jednoinstančně.

Pokud se odvolacímu soudu důkazy nehodily, tak je opomenul

hodnotit nebo je neuvedl. Jako příklad uvedl použití dvou

odlišných razítek v týž den 27. 12. 1990 (viz výše). Dále

nevyložil v odůvodnění, z jakých důvodů nevyhověl důkazním návrhům

vzneseným před soudem I. stupně, které tento soud již nepovažoval

za nutné provést (např. výslech likvidátora a funkcionářů Drobné

provozovny). Tím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení (§ 18,

, ). Odvolací soud si měl rovněž

opatřit trestní spis, ze kterého by vyplynulo, že smlouvy s ním

uzavřené měly sloužit k tomu, aby byla zakryta část chybějících

hodnot a sníženo manko.

Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že dospěl k závěru, že

nezakazuje měnit v průběhu řízení důvody, kterými je

dokládán "nárok" a nestanoví procesní postupy pro takové změny,

neboť změnu důvodů nelze zaměňovat za změnu žaloby ve smyslu § 95

Zřejmě se domníval, že takovou změnou je pouze změna výše

žalobou uplatňované částky. To vyplývá z jeho závěru, že odvolací

soud nepřiznal účastníku více, když jeho výrok odpovídá žalobnímu

petitu. Tento nesprávný výklad měl za následek zamítnutí

dovolání. Nejvyšší soud též nesprávně hodnotil způsob, kterým

hodnotil důkazy odvolací soud. Tím porušil

Proto dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nezjistil konkrétní

porušení zásad civilního procesu, a to v řízení bez jednání, ač

dovolacím důvodem bylo tvrzení, že napadený rozsudek nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 243a odst. 1

). Tím dovolací soud porušil a y ČR

a ústavní práva stěžovatele na rovné postavení (čl. 37 odst. 3

/dále jen "Listina"/), na

spravedlivý proces ( y) a na veřejné

projednání v jeho přítomnosti ( y), stejně

jako odvolací soud. Proto navrhl obě rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího

účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se k návrhu vyjádřila

předsedkyně senátu JUDr. I. Š., která odkázala na odůvodnění

rozsudku Nejvyššího soudu. Za Krajský soud v Praze se vyjádřil

předseda senátu JUDr. Z. P., podle kterého ústavní stížnost

neobsahuje žádnou skutečnost, která by souvisela s projednávanou

právní věcí a nebyla dosud projednávaná. Dále připojil právní

úvahu, týkající se problematiky projednávaného sporu, ve které

zobecnil závěry, ke kterým odvolací soud došel ve svém rozhodnutí.

Vedlejší účastník se vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel spatřuje

porušení y ČR a y v tom, že nebylo rozhodnuto v jeho

prospěch, aniž konkretizuje, v čem porušení spočívá. Navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně

zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na

tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní

stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je

neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní

stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve

kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci

z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu

ochrany ústavnosti ( y ČR) spočívá v argumentaci

stěžovatele, který se dovolává způsobu, jakým odvolací soud

a dovolací soud hodnotily důkazy, které jim byly předloženy a jak

hodnotily důkazy, které byly předloženy soudu I. stupně. Postup

v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad

jiných než ústavních předpisů (jako je v daném případě)

a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto

záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve

smyslu y ČR. Je to v plném souladu s ústavním

principem nezávislosti soudů ( y ČR,

). Proto Ústavní soud není

oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde

případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí

obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo

k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu

písm. d) y ČR.

V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že

pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za

odporující y a s y ČR.

V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní

soud shledal, že se námitkami (mimo odlišných razítek), jež

stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a v dalších obsáhlých

přípisech Ústavnímu soudu, již v předchozím řízení řádně zabývaly

obecné soudy a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního

hlediska zpochybňoval jejich závěry, neboť jsou dostatečně

odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení.

Opačná situace by mohla nastat jen tehdy, kdyby se

stěžovateli podařilo prokázat, že:

- podle , o drobných

provozovnách národních výborů jako právnických osobách, je

samostatná provozovna organizační jednotkou MNV, která

v právních vztazích nemůže vystupovat svým jménem a nést

majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, takže

Drobná provozovna nebyla schopna uzavřít dne 27. 12. 1990

smlouvu o postoupení pohledávky s obcí P. (vedlejším

účastníkem);

- jako taková nebyla zapsána Drobná provozovna do vložky 40

oddílu Nv podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem

pro Prahu 1;

- rovněž obec P. nebyla právně schopna počínaje dnem voleb

do zastupitelstev v obcích v listopadu 1990 takovou

smlouvu uzavřít;

- pohledávka nevznikla na základě hospodářských smluv

s Drobnou provozovnou;

- novelou § 130 hospodářského zákoníku nebyla zavedena místo

jednoroční prekluze tříletá promlčecí doba pro tento typ

právních vztahů, takže jeho námitka promlčení byla na

místě;

- není věcí žalobce, v jaké výši svou pohledávku uplatní

žalobou u soudu;

- odvolací soud nevyzval právního zástupce stěžovatele

k předložení dalších důkazů. To ale neodpovídá průběhu

odvolacího řízení, kde právní zástupce stěžovatele na

výzvu reagoval podle soudního spisu (jednání dne 3. 7.

1997 - soudní spis vedený Okresním soudem v Kladně, sp.

zn. - č.l. 190) tak, že zatím nenavrhuje

doplnění dokazování s dodatkem, že by další důkazy navrhl

pro případ, že by odvolací soud změnil napadený rozsudek

(byla tak možnost žádat důkazy, jejichž neprovedení je

vytýkáno);

- odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi něco, co

v petitu své žaloby nepožadoval;

- dovolací soud neuznal přípustnost dovolání podle § 238

odst. 1 písm. a) ;

- dovolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele

ohledně vedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím

soudem;

- rozsudek dovolacího soudu byl vydán bez ústního jednání,

ač by mu to zákon ukládal a neponechával jeho úvaze jako

v případě

Nic takového se ale stěžovateli prokázat nepodařilo nebo to

s ohledem na právní stav ani nebylo možné. Teprve v opačném

případě by takové prokázané extrémní vybočení z pravidel soudního

řízení v podobě, jak byla výše naznačena, mohlo vést k porušení

práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst.

3 y, kterých se stěžovatel dovolává, a tím i k nutnému

zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel však pouze pokračuje

v argumentaci, kterou již předložil v rámci dovolání. Ústavní soud

ovšem není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším

řízení o dovolacích důvodech, neboť mu to nepřísluší.

Pokud stěžovatel namítá porušení y ČR, je třeba

uvést, že jde o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení

dělby moci, které vymezuje civilněprávní pravomoc obecných soudů

rozhodovat spory o právo mezi stranami. Poskytovat ochranu právům

je přitom soud povinen poskytnout nejen žalující straně, nýbrž

i straně žalované. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně

zaručené subjektivní veřejné právo stěžovatele, nýbrž vymezuje

postavení obecných civilních soudů vůči jiným orgánům veřejné

moci. Totéž se týká namítaného porušení y ČR, který

však zaručuje nezávislost soudů a soudců při rozhodování.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového

stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je

v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu,

jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní

soustavy ve smyslu y ČR. Je to v plném souladu

s ústavním principem nezávislosti soudů ( y ČR,

odst. 1 d). Proto Ústavní soud není

oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde

případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí

obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo

k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu

písm. d) y ČR.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost

zcela zamítl podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. 11. 1999