Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 263/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., t. č. VTOS, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného advokátkou JUDr. J. X., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 8. 2003, č. j. - 142, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2003, č. j. - 118,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále ""), dne 4. 5. 2004, posléze doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 14. 5. 2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle d (dále jen "").

Výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák., trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.

Proti výše citovanému rozhodnutí nalézacího soudu si podal stěžovatel odvolání, které v záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, zamítl, neboť jej shledal nedůvodným. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud I. stupně svá skutková zjištění opřel o řádně procesně provedené důkazy, přičemž se lze ztotožnit byť se stručnými, nicméně výstižnými, hodnotícími úvahami v napadeném rozsudku. Dále uved, že provedené důkazy ve věci bezpečně zapadají, tvoří uzavřený řetězec a jednoznačně prokazují vinu stěžovatele. Právní posouzení věci soudem nalézacím shledal soud odvolací zcela namístě. Stejně tak nezjistil soud odvolací žádné vady ohledně výroku o trestu.

Dovolání stěžovatele proti výše citovaným rozhodnutím soudů I. a II. stupně bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, neboť bylo shledáno podaným z jiných důvodů než uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Stěžovatel ve svém podání uvádí, že se nedopustil jednání kvalifikovaného jako trestný čin útoku na veřejného činitele. Dle jeho názoru se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s mnohými pochybnostmi v tomto směru a založily výrok o jeho vině především na výpovědích poškozených policistů, které se navíc vzájemně značně odlišují a nepůsobí tak zcela věrohodně. Stěžovatel má za to, že vzhledem k rozporuplným výpovědím policistů a nezajištění důkazů z místa činu, tedy na základě takto zjištěného skutkového stavu nemohl být uznán vinným z trestného činu útoku na veřejného činitele. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (y), a to především v tom, že obecné soudy jednaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů ( tr. ř.). Takový postup soudů dle něj vedl současně k nesprávnému právnímu a zároveň ústavně nesouladnému posouzení, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto článkuy by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, což shrnul v odůvodnění svého rozhodnutí i odvolací soud. Nelze proto v tomto směru přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ustanovením y.

Namítá-li stěžovatel dále, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a zhodnotil i závěry provedené soudem nalézacím vztahujícím se k těmto námitkám, resp. k posouzení trestného činu útoku na veřejného činitele. Dále vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno a jak byly tyto důkazy vyhodnoceny. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení , mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu