Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 590/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) J. P. a 2) Z. P., obou zastoupených JUDr. V. P., advokátem, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2003, čj. -212, podle něhož se "žalovaným právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává", za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a M. Š., zastoupené JUDr. J. N., advokátem, jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení základních práv zaručovaných d (dále jen " "), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v jeho výroku o nákladech řízení, vzniklých před soudem prvého stupně.

Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu, byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Jindřichově Hradci, čj. -189, ze dne 30. 6. 2003, ve výroku ve věci samé (jímž byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na určení, že parcela č. 76/3 - zahrada o výměře 336 m2, zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci na LV č. 526 pro obec a katastrální území N., je jejím vlastnictvím), změněn však byl výrok o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně, přičemž tento výrok byl odůvodněn s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Právě tímto výrokem odvolacího soudu se cítí být stěžovatelé dotčeni na svých právech zaručovaných shora uvedeným článkem y. V důvodech ústavní stížnosti, po rekapitulaci průběhu soudního řízení, polemizují s možností v daném případě použít ustanovení , jehož aplikaci v podstatě odvolací soud odůvodnil charakterem řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v daném řízení podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení splněny nebyly. Připomínají, že se jednalo o žalobu, kterou měl být vyřešen duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, týkající se téže nemovitosti. Stěžovatelé nesouhlasí s odvolacím soudem, který v odůvodnění výroku o nákladech řízení zohlednil, že na duplicitě zápisu nenese vinu žádná ze stran, že je v zájmu všech, aby duplicita byla odstraněna, že tedy žalobu mohla podat kterákoli ze stran a že stěžovatelé nabyli vlastnické právo vydržením. Podle názoru stěžovatelů každý, kdo se žalobou obrátil na soud, si musí být vědom následků takového postupu. Vedlejší účastnici, vyjma právní nejistoty, nic k soudní při nenutilo. Tvrdí dále, že byli ochotni uznat vlastnické právo vedlejší účastnice s podmínkou, že jim pozemek prodá. Na podporu svých závěrů o neústavnosti napadeného výroku obecného soudu stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález,

sp. zn.

, nález

sp. zn.

a nález

sp. zn.

.

Podle ustanovení vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, a vedlejší účastnici řízení, M. Š., zastoupenou JUDr. J. N., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření připomněl, že ustanovení je jedním z těch, která umožňují rozhodnout o nákladech řízení jinak, než podle úspěchu sporu. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se osobní poměry účastníků sporu výrazně lišily (všichni jsou v produktivním věku, žádný z nich není důchodce, obě strany byly v řízení zastoupeny advokátem). Účastník trvá na svém závěru, že pokud je v katastru nemovitostí uveden duplicitní zápis stran vlastnictví k určité nemovitosti, je na zjištění skutečného vlastníka nemovitosti obecný zájem. Vzhledem k tomu, že předmětnou nemovitost užívají ke svému rodinnému domu stěžovatelé a v užívání jim dosud nikdo nebránil, nepochybně měli menší zájem na tom duplicitu odstranit, resp. žalobu k soudu podat. Účastník považuje za klíčovou skutečnost, že vedlejší účastnice se důvodně domnívala, že vlastnictví pozemku nabyla na základě darovací smlouvy ze dne 16. 9. 1991 s dodatkem. Smlouvy, na jejichž základě mělo přejít vlastnické právo k pozemku na obec a následně na stěžovatele, byly naopak shledány neplatnými, vlastnické právo však stěžovatelé beztak nabyli vydržením. Stěžovatelé si museli být vědomi oprávněnosti nároku vedlejší účastnice, když byli ochotni pozemek od ní odkoupit. Skutečnost, že vedlejší účastnice za popsaných okolností chtěla, aby otázku vlastnictví posoudil soud, nelze přičítat k její tíži. Podle názoru účastníka je namístě zohlednit i fakt, že vedlejší účastnice vynaložila na uplatnění svého práva náklady na právní zastoupení advokátem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem účastník shledal v dané věci důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné straně sporu.

Vedlejší účastnice řízení je přesvědčena o tom, že odvolací soud v dané věci při aplikaci ustanovení nevybočil z mezí ústavnosti. Připomíná, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti svědčil všem účastníkům sporu, výsledek, resp. úspěch, byl proto měřítkem relativním. Jednalo se o řízení označované jako "iudicium duplex", což odvolací soud správně zhodnotil v napadeném výroku. Výsledek sporu byl totiž využitelný pro všechny účastníky sporu. Vedlejší účastnice navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Ústavní soud poté, co prostudoval přiložené dokumenty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu, tím spíše to platí, pokud jde o akcesorický výrok o nákladech řízení. Není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných v rovině jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Takové porušení však v daném případě shledáno nebylo.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s aplikací ustanovení ve spojení s ustanovením , kdy stěžovatelé namítají neexistenci důvodů zvláštního zřetele hodných. Ústavní soud připomíná, že mu obecně nepřísluší přezkoumávat uvážení obecného soudu podložené ustanovením , vychází-li toto rozhodnutí z posouzení konkrétních okolností daného případu a je-li řádně a přesvědčivě zdůvodněno, v čem soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné. Není-li úvaha soudu podepřena dostatečným vysvětlením, případně je-li zdůvodnění naplněno pouhým formálním odkazem na příslušné zákonné ustanovení, vykazuje jeho postup znaky svévole, kterýžto postup zakládá odepření stěžovatelova práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

).

V dané věci odvolací soud dostál shora zmiňovaným požadavkům, když uvedl, z jakých důvodů stěžovatelům nepřiznal náhradu nákladů řízení, a proto mu z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Jak patrno z obsahu připojených rozhodnutí, ve věci samé se jednalo o řízení o určení vlastnictví k pozemku, k němuž bylo v katastru nemovitostí vyznačeno duplicitně vlastnické právo. Svědčilo tedy jak stěžovatelům, tak vedlejší účastnici, přičemž žádný z účastníků nemínil uznat vlastnické právo druhé strany sporu. Vyřešení této otázky bylo v zájmu všech účastníků a aktivně legitimováni k podání žaloby na určení tak byly obě strany. Vedlejší účastnice se rozhodla žalobu podat, nicméně ve sporu nebyla úspěšná. Přestože, jak se v řízení ukázalo, stěžovatelé dovozovali své vlastnické právo z neplatných smluv, byla její žaloba zamítnuta, neboť stěžovatelé nabyli vlastnické právo k pozemku vydržením. Závěr napadeného rozhodnutí, že povaha sporu a výše uvedené okolnosti případu je možné, a v posuzované věci i spravedlivé, zohlednit jako důvody zvláštního zřetele hodné, které ve smyslu zákonné úpravy opravňují soud k nepřiznání úhrady nákladů řízení úspěšné straně ve sporu, nepředstavuje vykročení z mezí daných procesními předpisy, tím méně pak z mezí ústavně právních. Odkaz na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, není k posuzované věci případný, neboť oba nálezy se věcně týkaly problematiky způsobu výpočtu náhrady nákladů zastoupení advokátem.

Čl. 36 y, jehož dotčení se stěžovatelé dovolávají, je ustanovením, které garantuje právo na spravedlivé řízení, přirozeně však jej nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry odvolacího soudu neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu