Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 28/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. F., zastoupeného JUDr. J. Č., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 9. 2003, sp.zn. , za účasti Vrchního soudu v Olomouci,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2003, jímž byla v plném rozsahu zamítnuta žaloba, kterou požadoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 7.000.000 Kč. Dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, č.j. -318, odmítnuto pro nepřípustnost, stěžovatel ústavní stížností nenapadá.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že náhrady škody se domáhal na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 1991, sp. zn. , jímž byl v rámci rehabilitačního řízení zproštěn obžaloby dle § 14 odst.1 zákona o soudní rehabilitaci. Porušení svého základního práva spatřuje v tom, že soudy se zabývaly pouze otázkou úměrnosti represivního trestu v daném konkrétním případě a zcela pominuly právo stěžovatele na náhradu škody.

Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětem řízení v této věci nebyla náhrada škody, ale náhrada nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. Proto nemohl o náhradě škody rozhodovat.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté d, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly po provedeném řízení k závěru, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv stěžovatele mělo dojít v důsledku výkonu zákonných práv a povinností svěřených soudu zákonem, tedy v rámci zákonné licence, která odpovědnost za neoprávněný zásah do osobnostních práv vylučuje, ledaže by výkon těchto práv a povinností byl nepřiměřený. Soudy vycházely z úvahy, že vadné hodnocení důkazů a vadný právní názor by mohly představovat nepřiměřený postup jen tehdy, pokud by k němu došlo na základě okolností, které by stěžovatele krátily v jeho základních právech (např. nebyla by mu dána možnost se řádně hájit, popřípadě by se jednalo o naprosto neúměrný represivní trest). Tuto nepřiměřenost však soudy neshledaly, neboť stěžovatel měl možnost obhajoby a v jeho případě se o nepřiměřený trest nejednalo. Stěžovatel byl rozsudkem uznán vinným za to, že v době podmíněného odsouzení za předchozí časté delikty, se dopustil hrubého a násilného jednání vůči předsedovi komise pro ochranu veřejného pořádku, a to za to, že jej v předchozí době potrestal za přestupky, nešlo tedy o trestní řízení motivované politicky, ale šlo o obecnou kriminalitu. Vrchní soud dále dospěl k závěru, že v daném případě by se jednalo i o nárok promlčený, neboť nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 a 3 obč. zák., obdobně jako nároky s reparační funkcí majetkových nároků, podléhají promlčení v tříleté promlčecí době.

Podstatou ústavní stížnosti, postrádající ústavněprávní argumentaci, je pouhý stručně vyjádřený nesouhlas se závěry soudů, které nevyhověly žalobě stěžovatele. Stěžovatel tak v podstatě staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Stěžovatel se v řízení u obecných soudů domáhal náhrady nemajetkové újmy v penězích (nikoliv, jak uvádí, náhrady škody). Z povahy projednávané věci vyplývá, že postupu soudu, který nejdříve zjišťoval, zda vůbec k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, který vznik vlastního nároku na náhradu nemajetkové újmy podmiňuje, došlo, nelze nic vytknout stejně jako právním závěrům objasňujícím za jakých okolností se jedná o postup soudu nepřiměřený, vybočující ze zákonné licence. Posouzení toho, zda v konkrétním projednávaném případě soud v řízení a rozhodování postupoval v rámci zákonné licence či nikoliv, pak spadá, jak bylo shora objasněno, do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tato rozhodnutí přezkoumávat. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a svá rozhodnutí v souladu s ust. odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Právním závěrům Vrchního soudu v Olomouci, který shodně jako soud prvého stupně dospěl k závěru, že soudní řízení probíhalo v rámci zákonné licence, a proto postupem soudu nemohlo dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele, tak nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté d, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu