Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 194/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky P., spol. s r.o., zastoupené JUDr. E. J., advokátem, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město (dále jen "KÚ") ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, byl povolen vklad vlastnického práva na základě dohody o vydání nemovitostí dle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), ze dne 6. 3. 2000 (dále jen "dohoda") uzavřené mezi P., spol. s r.o., jako vydávající (dále jen "stěžovatelka") a Jaroslavou M., jako příjemkyní (dále jen "vedlejší účastnice"). Chybějící projev vůle vydávajícího subjektu byl nahrazen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, podle něhož "žalovaný (poznámka: P., státní podnik) je povinen uzavřít s žalobkyní (poznámka: vedlejší účastnice) tuto dohodu o vydání nemovitostí: P.a, s.p. v likvidaci, vydává žalobkyni Jaroslavě M. dům č.p. 708 a pozemkové parcely č.p. 1450 a 1451 vesměs zapsané v katastrálním území Uhříněves, žalobkyně Jaroslava M. (poznámka: správně M.) tyto nemovitosti přijímá do svého vlastnictví". Dovolání proti posléze uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č.j. -208, a konečně Ústavní soud usnesením ze dne 15. 1. 2003,

sp. zn.

, ústavní stížnost v souzené věci jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Stěžovatelka se mimo to žalobou podanou proti J. M. u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 25. 3. 2002 domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je vlastníkem uvedených nemovitostí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2003, č.j. -33, byla uvedená žaloba zamítnuta s odůvodněním, že žalovaná (poznámka: vedlejší účastnice) je oprávněnou osobou, která nabyla nemovitosti podle ustanovení , odst. 3 a odst. 4 Obvodní soud v této souvislosti poukázal na tzv. blokační ustanovení, tj. na ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""); s ním byl prý převod předmětných nemovitostí Fondem národního majetku ČR na stěžovatelku (tj. na P., spol. s r.o.; poznámka: Smlouva o prodeji privatizovaného majetku uzavřená dle ze dne 1. 3. 1998; dále jen "smlouva") v rozporu, neboť dosud probíhalo soudní řízení (poznámka: vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. ), ve kterém vedlejší účastnice uplatňovala restituční nárok na stejné nemovitosti. Obvodní soud dále uvedl, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, byl ve smyslu nahrazen projev vůle P., st. p., a byla tak mezi ní jako vydávající a vedlejší účastnicí jako přejímající "uzavřena dohoda o vydání věci podle Právě podle zněl rozsudek na uložení prohlášení vůle tak, aby byl v souladu s tímto zákonným ustanovením vůbec vykonatelným". Obvodní soud dále poukázal na to, že účastníkem dohody o vydání věci není a nebyla žalobkyně (stěžovatelka), nýbrž v souladu s P., st. p., jako ten, kdo měl ke dni účinnosti citovaného zákona předmětné nemovitosti v držení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č.j. -66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku poukázal na to, že zejména z časové posloupnosti rozhodnutí soudů o nároku žalované (vedlejší účastnice) na vydání nemovitostí, z rozhodnutí příslušných orgánů o privatizaci, i ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku vyplývá, že žalující P., s.r.o., a jejímu předchůdci P., st.p., muselo být známo, že v daném případě byl na uváděné nemovitosti uplatněn nárok ve smyslu , a že v občanském soudním řízení bylo podáno dovolání, a to právě v době rozhodování o privatizaci. Na nemovitosti proto dopadalo tzv. blokační ustanovení Odvolací soud v uvedené souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 25. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2002, str. 19 a násl.), podle něhož uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkových posunů, což se týká především tzv. blokačních paragrafů, přičemž vadný postup orgánů státu nemůže být vykládán v neprospěch oprávněných osob. Odvolací soud konečně uvedl, že předmětem řízení v této právní věci bylo pouze určení, zda je stěžovatelka vlastnicí předmětných nemovitostí, a nikoli, zda touto vlastnicí je žalovaná (vedlejší účastnice); odvolací soud zdůraznil i to, že bylo věcí svobodné vůle stěžovatelky, zda přistoupí za těchto jí známých okolností k privatizaci nemovitostí, které jsou mezi účastníky tohoto soudního řízení sporné.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 5. 2004, č.j. -89, dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné poukázal na nález Ústavního soudu

sp. zn.

(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18. Vydání 1., Praha: C.H. Beck 2001, str. 151), podle něhož nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů (poznámka: tj. z P., státní podnik, na P., spol. s r.o.). V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné. Dovolací soud neshledal, že by u dovolání stěžovatelky byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jež jsou stanoveny v ustanovení a odst. 3 a dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle ustanovení a odmítl.

Rozhodnutí KÚ ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Poukázala na to, že KÚ povolil vklad vlastnických práv přes to, že evidovaným vlastníkem nemovitostí byla stěžovatelka (roz. P., s.r.o.) a nikoliv P., s.p. v likvidaci, jíž se rozsudky připojené k dohodě o vydání nemovitosti týkají (poznámka: rozsudek Obvodního soudu v Praze 10 ze dne 15. 5. 1996, č.j. -121, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162); přitom v době vydání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, byla stěžovatelka výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatelka žádnou povinnost v privatizaci neměla a ani mít nemohla, neboť se jedná o soukromoprávní subjekt a nikoliv o stát či jeho organizace. Současně poukázala na to, že dohoda je pro nedostatek jakéhokoliv projevu její vůle, který ani není ničím nahrazen, úkonem absolutně neplatným. Citované rozsudky se týkají jiného subjektu bez vztahu k právnímu nástupnictví ve věci. Stěžovatelka dále tvrdí, že KÚ uznal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, jako akt nahrazující projev vůle, ačkoliv se jedná zjevně o rozsudek na plnění. Stěžovatelka proto dovodila, že došlo k "bezprecedentnímu hrubému zásahu do (poznámka: jejího) vlastnického práva"; její postavení se stalo značně nejistým a brání mu ve výkonu jejích vlastnických práv.

Stěžovatelka je proto přesvědčena, že uvedenými zásahy veřejné moci bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví zakotvené v d (dále jen "") a dále y ČR, neboť státní moc byla v souzené věci uplatněna v zásadním rozporu se zákony (včetně ústavních zákonů). Stěžovatelka konečně uvedla, že se nemá možnost jinak bránit, neboť ustanovení Sb výslovně uvádí, že proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví.

Stěžovatelka pro navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí KÚ o povolení vkladu vlastnických práv na základě dohody o vydání nemovitostí dle ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, s právními účinky ke dni 8. 3. 2000, zrušil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelka v podstatě namítá, že rozhodnutím KÚ ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, bylo porušeno její základní právo na ochranu vlastnictví zakotvené v (poznámka: zřejmě odst. 1)y a že byl porušen i y ČR, neboť státní moc byla v souzené věci uplatněna v zásadním rozporu se zákony (včetně ústavních zákonů).

Tuto argumentaci nelze akceptovat.

1) V prvé řadě je na místě uvést, že při posuzování ústavní stížnosti Ustavní soud nezjistil, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na ochranu vlastnictví podle y.

Ze soudních spisů a ze správního spisu je totiž zřejmé, že rozhodnutí KÚ ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, o povolení vkladu vlastnických práv, bylo učiněno na základě návrhu, jehož přílohou byla mimo jiné dohoda, v jejíž části třetí je uvedeno, že nedílnou její součástí je rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. , a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, sp. zn. ). Projev vůle vydávajícího byl v uvedené dohodě nahrazen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, podle něhož žalovaný (poznámka: P., st. p.) je povinen uzavřít s žalobkyní (poznámka: vedlejší účastnicí) dohodu o vydání nemovitosti, který v souladu s ustanovením nahrazuje prohlášení vůle žalovaného (vydávajícího). Ústavní soud v této souvislosti připomíná i názor uznávané komentářové literatury, podle níž účinkem takového rozsudku "je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího; např. rozsudek ukládající účastníku povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku se považuje smlouva za uzavřenou." In: Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: . Komentář. 3. vydání. Praha, C.H. Beck 1997, str. 626. Je přitom zcela zjevné, že se v souzené věci - na rozdíl od stěžovatelova názoru - jedná o rozsudek ukládající prohlášení vůle ve smyslu ustanovení

2) Stěžovatelka - jak již bylo uvedeno - rovněž upozornila na to, že v citované dohodě o vydání nemovitostí je uvedena jako vydávající právě ona, tj. P., s.r.o. (evidovaný vlastník nemovitostí), zatímco rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162 (označený jako nedílná část této dohody) uložil žalované - P., státnímu podniku v likvidaci - vydat výše uvedené nemovitosti žalobkyni Jaroslavě M.

Ani tuto námitku nelze v souzené věci akceptovat.

Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku (uzavřené dle ze dne 1. 3. 1998) vyplývá, že Fond národního majetku ČR prodal kupujícímu P.ě, spol. s r.o. privatizovaný majetek podniku P.a, st. p., přičemž nemovitý majetek představovala stavba čp. 708 na pozemku p. č. 1450 a pozemky: zastavěná plocha na pozemku p. č. 1450 a ostatní plocha na pozemku p.č. 1451. To plyne i z výpisu z katastru nemovitostí v k.ú. Uhříněves, list vlastnictví 1568, kde je ke dni 2. 2. 2000 jako vlastník uvedena stěžovatelka. Podle již citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2003, č.j. -33 (potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č.j. ), byl sice postup, ve kterém byly předmětné nemovitosti (uvedenou smlouvu) převedeny Fondem národního majetku ČR na žalobkyni (stěžovatelku) v privatizaci, v rozporu s tzv. blokačním ustanovením , a právní úkon takto učiněný byl ve smyslu ustanovení o.z. od počátku absolutně neplatný. Vzdor tomu však nelze nevidět, že šlo o restituci uplatněnou právě vedlejší účastnicí Jaroslavou M., v jejíž prospěch bylo tzv. blokační ustanovení použito. Táž oprávněná, tj. J. M., je nyní - na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č.j. -162, nahrazujícího projev vůle P.y, st.p., a podle dohody (bez podpisu P.y, spol. s r.o.) - zapsána v katastru jako vlastník týchž nemovitostí, a to na základě ústavní stížností napadeného rozhodnutí KÚ ze dne 14. 3. 2002, č.j. V6-6628/2000/Te, kterým byl povolen vklad vlastnických práv v její prospěch. Ústavní soud je proto přesvědčen že by bylo - z ústavněprávního hlediska - absurdní tento zápis vkladu vlastnického práva neakceptovat toliko proto, že smlouva (o prodeji privatizovaného majetku uzavřené dle ze dne 1. 3. 1998) byla vzhledem k uplatnění restituce touž oprávněnou osobou (Jaroslavou M.; považována za absolutně neplatnou. Lze proto dovozovat, že stěžovatelkou namítaný rozpor v označení povinné osoby (P., s.r.o. x P., státní podnik v likvidaci) sice existuje, ale v tomto konkrétním případě - se zřetelem k uvedeným specifickým okolnostem - ústavněprávní roviny nedosahuje. Není proto důvodu, aby jej Ústavní soud reflektoval.

Stěžovatelka nelze dát za pravdu ani potud, pokud uvádí, že byl porušen y ČR, neboť státní moc prý byla v souzené věci uplatněna v zásadním rozporu se zákony (včetně ústavních zákonů). Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že Ústavní soud neshledal, že by postup orgánů veřejných v souzené věci nebyl ústavně konformní; ostatně stěžovatelka jí tvrzený "zásadní rozpor" nijak ani nekomentuje, ani nedokládá.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha - město k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.

Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. srpna 2004

JUDr. František Duchoň

předseda senátu Ústavního soudu