Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 599/03

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 28. července 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti V. F. proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2003 sp. zn. , kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 26. 11. 2001 sp. zn. , jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně z 30. 4. 2001 sp. zn. , kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti městu V. o odstranění neoprávněné stavby hřiště ze stěžovatelových pozemků.

I. 1. Usnesením Nejvyššího soudu ČR č. j. -91 ze dne 29. 8. 2003 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle d.2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. -66 ze dne 26. 11. 2001 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo stěžovatele vlastnit majetek podle d. II.Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. -91 ze dne 29. 8. 2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. -66 ze dne 26. 11. 2001 se zrušují.

Odůvodnění

I.

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -91 ze dne 29. 8. 2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -66 ze dne 26. 11. 2001. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně č. j. -51 ze dne 30. 4. 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti městu V. o odstranění neoprávněné stavby hřiště z pozemků stěžovatele. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení a d (dále jen " ").

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v následujících okolnostech:

Na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele bylo kolem roku 1980 vybudováno občanským výborem volejbalové hřiště pro potřebu místních občanů. Tehdejší Městský národní výbor ve V. se snažil akci legalizovat výkupem pozemků, ale k vlastnímu výkupu nikdy nedošlo. Vlastníci pozemku sice dali souhlas se stavbou hřiště, ale tento souhlas podmínili výkupem pozemků, což se nikdy nestalo. Předmětná stavba byla zřízena právním předchůdcem žalovaného na cizích pozemcích, které neměl ve své správě, a byla vybudována bez stavebního povolení.

Stěžovatel brojí především proti právním závěrům obecných soudů, které se opřely o právní větu vyslovenou v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 2. 1999, jež zní: "Při posuzování otázky, zda se jedná o neoprávněnou stavbu ve smyslu , je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací.". Stěžovatel dovozuje, že toto rozhodnutí nelze na předmětný spor aplikovat vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem. Ve věci, která byla řešena uvedeným rozhodnutí, se jednalo o stavbu autobusové zastávky na pozemku, který byl tehdy pozemkem státním a město jej mělo ve své správě. Ve věci stěžovatele se však jedná o to, že ani žalovaný ani jeho právní předchůdce nikdy v minulosti nebyli ani vlastníky ani správci ani uživateli těchto pozemků. Dále stěžovatel brojí i proti právnímu názoru Nejvyššího soudu, že "neoprávněnou stavbu mohl zřídit pouze občan", a v této souvislosti připomíná novelizaci provedenou Stěžovatel dovozuje, že použitá právní věta je nesprávná - pokud bude zobecňována na všechny případy - neboť způsobuje zpětně křivdu, respektive nerovné postavení vlastníků oproti "socialistickým právním subjektům" a tuto nerovnost konzervuje i pro současnost.

Stěžovatel závěrem podané ústavní stížnosti dovozuje, že rozsudky obecných soudů vycházely z nesprávného právního posouzení předmětné věci, i když správně a úplně zjistily skutkový stav předmětu řízení.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil. S upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem souhlasil.

II.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud jako účastník řízení. Ve vztahu k ústavní stížnosti proti svému usnesení poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce posuzování přípustnosti dovolání podle (dále jen " "), ve znění před novelou č. (posouzení, zda jde o rozhodnutí po právní stránce zásadní), podle níž se Ústavní soud v těchto případech nezabývá věcnou stránkou právního názoru Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. I v případě, že by Ústavní soud shledal rozhodnutí vydaná v nalézacím řízení nesprávnými, měla by být patrně zrušena jen tato rozhodnutí, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu je jen rozhodnutím procesním. K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl, že soudy v nalézacím řízení postupovaly shodně s rozhodnutím publikovaným pod č. 13/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého "při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu , je třeba vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. O neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, byla-li tato stavba zřízena před 1. 1. 1992 tzv. socialistickou organizací.". Dále Nejvyšší soud uvedl, že ač se stěžovatel domáhal odstranění "neoprávněné stavby hřiště", patrně zde o stavbu jako samostatnou věc ve smyslu občanského práva nejde, hřiště je zpravidla jen součástí pozemku, resp. pozemkem určitým způsobem upraveným. Nejvyšší soud dále sdělil, že souhlasí, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, což Ústavní soud považuje za jinak vyjádřený souhlas s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě, který plně odkázal na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku. Rozsudek prý odpovídá zákonu a nebylo jím porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Dále uvedl, že o přípustnosti dovolání odvolací soud nerozhodoval. Krajský soud v Ostravě uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vyjádření k ústavní stížnosti podal i vedlejší účastník - město V. Podle jeho názoru napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné z ústavních práv stěžovatele a tato rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem. Dále uvedl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v souladu s příslušnými ustanoveními , a plně se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že v předmětné věci se nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Pokud jde o rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, vedlejší účastník uvedl, že oba soudy rozhodly na základě úplně zjištěného skutkového stavu a v souladu s právem a publikovanou soudní judikaturou. Závěrem pak vedlejší účastník na základě výše uvedených názorů navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání a projednáním věci v jeho nepřítomnosti.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený Okresním soudem ve Vsetíně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně domáhal odstranění stavby hřiště z pozemků v jeho vlastnictví z toho důvodu, že žalované město V. (jeho právní předchůdce) postavilo podstatnou část sportovního hřiště na těchto pozemcích bez stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí a že tímto hřištěm jsou podstatně znehodnocovány jeho pozemky. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že stavba byla zřízena tehdejším Městským národním výborem ve V. na pozemcích, které nebyl oprávněn užívat, a to jak bez stavebního povolení, tak i bez kolaudačního rozhodnutí; původní vlastníci souhlasili toliko s výkupem dotčených parcel včetně JZD, které parcely užívalo, ovšem k převodu vlastnictví na právního předchůdce žalovaného nedošlo. Soud prvního stupně uvedl, že stavbu zřídila tehdejší socialistická organizace v období do r. 1982, nezřídil ji občan, a proto se podle ve znění platném a účinném do 31. 12. 1991 nejednalo o stavbu neoprávněnou. Vzhledem k tomu Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem č. j. -51 ze dne 30. 4. 2001 žalobu zamítl.

K odvolání stěžovatele rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem č. j. -66 ze dne 26. 11. 2001 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že považuje skutková zjištění soudu prvního stupně za zcela správná a úplná, což rovněž stěžovatel v odvolání nezpochybňoval. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, především s otázkou, která ustanovení je nutno na posouzení věci aplikovat. Poukázal na ustanovení v platném znění, a na novelizaci provedenou s účinností od 1. 4. 1983; z těchto ustanovení vyplývá, že vznik právního vztahu je třeba hodnotit podle právních předpisů, které platily v době vzniku tohoto vztahu. Při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu, je tedy nutno vycházet z právní úpravy platné v okamžiku vzniku stavby. Jako věc v právním smyslu byla předmětná stavba zřízena v letech 1980 - 1982. Proto je nutno posuzovat tuto stavbu a její neoprávněnost podle ve znění platném v době, kdy stavba vznikla. Z toho vyplývá, že nelze na daný případ aplikovat ustanovení , neboť toto ustanovení je obsaženo "v účinném od 1. 1. 1992". Dále odvolací soud uvedl, že na předmětný případ lze aplikovat citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. . Odvolací soud se konečně zabýval i námitkou stěžovatele, že ustanovení , ve znění před 1. 1. 1992, které počítalo s delikventním jednáním u neoprávněné stavby pouze s občanem, lze použít podle i pro případ neoprávněné stavby jinými právními subjekty, tedy i socialistickými organizacemi. Podle názoru odvolacího soudu je však nutné vycházet ze znění ke dni, kdy stavba vznikla; stěžovatel se však odvolával na ustanovení, které bylo účinné od 1. 4. 1983. Odvolací soud dodal, že jestliže se podle , ve znění do 1. 4. 1983, vztahuje na úpravu vztahů mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem, pak pokud ustanovení hovoří pouze o neoprávněné stavbě občana, nelze ustanovení vykládat extenzivně a vztáhnout toto ustanovení podle analogie rovněž na socialistickou organizaci. V odvolacím řízení nebylo rozhodováno o přípustnosti dovolání.

K dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud, který usnesením č. j. -91 ze dne 29. 8. 2003 dovolání odmítl, protože nebylo shledáno přípustným podle Proto toto usnesení neodůvodnil ( ).

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná.

Podle y je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.).

Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud existují. Tento systém poskytuje - mimo jiné - i náležitou soudní ochranu právu vlastnickému, jež mezi základní lidská práva patří.

O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci.

Ze spisu jednoznačně vyplývá, že na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele byla zřízena stavba tehdejším městským národním výborem, aniž by byl tento orgán oprávněn pozemky užívat. Stavba byla zřízena bez stavebního povolení a bez kolaudačního rozhodnutí a tento flagrantní zásah do stěžovatelova vlastnického práva přetrvává dosud. To je z ústavněprávního hlediska - nazíráno očima demokratické společnosti - nepřijatelné, neboť stěžovatel - jako vlastník předmětných pozemků - má právo na poskytnutí ochrany proti zásahům, které výkon jeho vlastnického práva narušují.

I z právního stavu platného v době zřízení stavby z ustanovení ( , ve znění platném do 31. 12. 1982) vyplývalo, že i tzv. soukromé vlastnictví bylo chráněno proti neoprávněným zásahům, jakým beze sporu postup tehdejšího městského národního výboru byl. Tím spíše je však nezbytné poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele nyní. Opírat v současné době soudní rozhodnutí o názor, že neoprávněnou stavbu - byť v době, kdy vznikala - mohl zřídit pouze občan, a nikoli socialistická organizace, by ve svých důsledcích znamenalo petrifikovat zjevnou diskriminaci subjektu občanskoprávních vztahů i ve státě demokratickém, což přirozeně připustit nelze.

Ústavní soud - aniž by se zabýval meritem žaloby (tj. otázkou odstranění stavby) - proto dovozuje, že obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost posouzení neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele a způsobu, jak lze jeho vlastnické právo chránit. Tím zasáhly do stěžovatelova základního práva na vlastnictví podle y, resp. neposkytly tomuto stěžovatelovu základnímu právu ochranu, a to v rozporu s y. Takový postup obecných soudů považuje dále Ústavní soud za jsoucí v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle y.

Proto Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání toliko z procesních důvodů (pro jeho nepřípustnost), a nikoli z důvodů věcných, je podstata jeho posouzení poněkud odlišná. V tomto směru lze z důvodu stručnosti odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 82). Z něho plyne, že nedostatek odůvodnění v rozhodování Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání (s odkazem na ustanovení ) je v rozporu s principy spravedlivého procesu podle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, byť i by byl Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání aplikoval tehdy platné a účinné zákonné ustanovení. Za této situace lze rovněž usuzovat, že též Nejvyšší soud - důsledně vzato - pokračoval v zásahu do vlastnického práva stěžovatele vlastnit majetek, a to tím, že mu soudní ochranu odmítl poskytnout, jestliže od hodnotové diskontinuity se "starým právem" abstrahoval (srov. nález Ústavního soudu citovaný výše). Proto Ústavní soud z těchto důvodů i napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.