Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 199/03

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 14. července 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti E. Š. proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 29. 11. 2002 sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29. 6. 2001 sp. zn. a doplňujícímu rozsudku téhož soudu z 11. 4. 2002 sp. zn. , jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vyklizení nemovitostí a na zaplacení peněžité částky za užívání nemovitostí.

Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. , Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. a doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. -132 se zrušují.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2001 sp. zn. , doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 11. 4. 2002 č. j. -132 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. a tvrdí, že postupem obou soudů došlo k porušení a 4 a d (dále jen ""). Porušení a 4y spatřuje v tom, že soudy neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k nemovitostem, jejichž vyklizení se ve sporu domáhala, a naopak posoudily jako platné smlouvy, na základě nichž tyto nemovitosti užívaly třetí subjekty, a tím jí znemožnily, aby ona jako vlastnice, která nedala souhlas k tomu, aby nemovitosti užívaly jiné subjekty, měla do nemovitostí přístup a mohla je řádně užívat. Porušení y spatřovala v tom, že soudy činily své závěry v rozporu se skutečnostmi, které byly v řízení zjištěny.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. . Z něj zjistil, že stěžovatelka podala žalobu o vyklizení domu č. p. 1 s pozemkem p. č. 559, k. ú. Ř., nejprve proti prvému vedlejšímu účastníkovi a následně pak i proti zbývajícím vedlejším účastníkům. Současně se žalobou domáhala zaplacení za užívání předmětných nemovitostí z titulu bezdůvodného obohacení, a to za období od 16. 1 1995 do 30. 4. 2001, s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení.

Stěžovatelka se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, když úspěšně uplatnila nárok na jejich vydání podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "restituční zákon"). Tyto nemovitosti byly podle hospodářské smlouvy, uzavřené podle hospodářského zákoníku dne 1. 1. 1982 mezi Čs. státem, zastoupeným Místním národním výborem Ř., a druhým vedlejším účastníkem odevzdány druhému vedlejšímu účastníku do dočasného užívání na dobu 30 let. Dne 13. 11. 1991 uzavřel Místní úřad P.-Ř. s druhým vedlejším účastníkem dodatek č. 1 k této smlouvě, kterým se druhý vedlejší účastník zavazoval platit nájemné ve výši 300 547,80 Kč ročně, a dne 27. 8. 1993 byl uzavřen mezi týmiž účastníky další dodatek, kterým se nájemné upravovalo na částku 401 506 Kč ročně.

Stěžovatelka namítala neplatnost původní smlouvy o dočasném užívání s tím, že byla uzavřena v rozporu s tehdy platnými předpisy. Dovozovala dále i neplatnost dodatku č. 1 a č. 2, protože byly uzavřeny až poté, co uplatnila vůči povinné osobě nárok na vydání věci podle , a to proto, že povinná osoba nemohla podle tohoto zákona přenechat nemovitost do užívání jinému.

Obvodní soud pro Prahu 6 ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2001 žalobu, pokud směřovala na vyklizení předmětných nemovitostí, zamítl, a pokud bylo žalováno na zaplacení, zčásti žalobě vyhověl. Doplňujícím rozsudkem ze dne 11. 4. 2002 č. j. -132, zamítl žalobu co do částky 16 599 390 Kč s 16% úrokem z prodlení od 16. 1. 1995 do zaplacení, a to pokud žaloba směřovala vůči druhému žalovanému. Městský soud v Praze ze dne 29. 11. 2002 sp. zn. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení Městský soud v Praze. Uvedl, že si není vědom, že by rozsudky či postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo k porušení jiného ústavním pořádkem chráněného práva. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění obou rozsudků.

Jako vedlejší účastníci se vyjádřily společnosti G., spol. s r. o., a společnost T., spol. s r. o.

G., spol. s r. o., uvedla, že stěžovatelka nikde v ústavní stížnosti netvrdí ani neprokazuje, jak soudy porušily y, a stejně tak i porušení a 4y zůstává pouze na úrovni tvrzení bez konkrétních odkazů týkajících se výkladu právní normy obecnými soudy.

T., spol. s r. o., se vyjádřila shodně jako G. a navíc dodala, že stěžovatelka podala stížnost, aniž vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva dává, neboť nepodala dovolání, ač tak mohla učinit. Namítá, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K tomu v daném případě došlo.

Soud je povinen rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, přitom je povinen hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s y a y. Podle y je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Podle y každý občan má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah.

V daném případě se stěžovatelka stala vlastníkem předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci, uzavřené podle Podle tohoto zákona dnem jejich převzetí vstoupila do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Z tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, vyplývá, že oprávněná osoba není vázána smlouvou o dočasném užívání, kterou dne 1. 1. 1982 uzavřel Československý stát, zastoupený Místním národním výborem Ř., s druhým vedlejším účastníkem.

Ke dni účinnosti ještě platilo ustanovení , hospodářský zákoník, o dočasném užívání národního majetku. Jak vyplývá ze shora citovaného ustanovení , oprávněné osoby nebyly zavázány k plnění takových dohod. Z toho je nutné dovodit, že vůči nim byly neúčinné. Na těchto závěrech nemění nic fakt, že oprávněná osoba vstupovala do práv a závazků pronajimatele až dnem převzetí nemovitosti. Pro posouzení toho, do jakých práv oprávněná osoba vstupuje, byl rozhodující stav ke dni účinnosti Jestliže tedy ke dni účinnosti neexistovala k předmětným nemovitostem smlouva o nájmu nebytových prostor, nemohla oprávněná osoba vstoupit do takových práv jenom proto, že následkem právních úprav nastalých po účinnosti zákona došlo ke změnám, v jejichž důsledku právní vztahy týkající se nemovitosti, na kterou restituční předpis dopadal, doznaly změn, které restituční zákon nepředvídal. Oprávněná osoba se nemůže dostat v důsledku změn zákonů do výrazně horší pozice, než v jaké byla v okamžiku účinnosti restitučního zákona. Opačný výklad by byl v rozporu s legitimním očekáváním oprávněné osoby, která v okamžiku, kdy nárok na vydání věci uplatňovala, nemohla předvídat, že dojde k takovým zákonným úpravám, které zásadním způsobem ovlivní právní režim vydávané věci v tom smyslu, že v užívání věci po jejím převzetí bude významným způsobem omezena, a to na poměrně dlouhou dobu.

Bylo by v rozporu se smyslem zákona, který měl odstranit majetkovou křivdu, aby se v důsledku zákonných úprav stala nová křivda v podobě závazků mnohaleté nájemní smlouvy nebo dokonce smlouvy o výpůjčce. Tam, kde zákonodárce z důvodů celospolečenského zájmu cítil potřebu omezit nového vlastníka, tak učinil přímo v zákoně, když ho zavázal respektovat užívání vydané věci po dobu 10 let v případech vyjmenovaných v , a stanovil současně i podmínky takového užívání. Naproti tomu v uložil povinným osobám povinnost nakládat s odňatými věcmi až do jejich vydání s péčí řádného hospodáře, což je nutné vyložit tak, že nesmí vydané věci smluvně ani jinak zatížit v neprospěch oprávněné osoby. Pokud povinná osoba uzavřela v roce 1991 dodatek č. 1 a v roce 1993 dodatek č. 2 ke smlouvě ze dne 1. 1. 1982 o dočasném bezúplatném užívání a učinila z bezplatného užívání úplatné, nepočínala si ve vztahu k oprávněné osobě s péčí řádného hospodáře. Pouze si pro sebe zajistila příjem z věci, kterou byla povinna vydat, a jejíž vydání odpírala a vyčkávala, až ve věci rozhodne soud.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektování kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz nález

sp. zn.

; nález

sp. zn.

- Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98; svazek 17, nález č. 33).

V daném případě obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení v , z něhož vyplývá, do jakých práv a povinností právního předchůdce, kterým byla povinná osoba, vstupuje osoba oprávněná. Nerespektování tohoto ustanovení pak vedlo oba obecné soudy k závěrům, které vyloučily poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatelky, která se této ochrany žalobou na vyklizení domáhala. Nesprávně vyložily ustanovení , neboť povinnost uloženou povinné osobě (nakládat s odňatými věcmi s péčí řádného hospodáře) nesprávně interpretovaly proti smyslu tohoto ustanovení. Šlo evidentně o ochranu majetku pro osobu oprávněnou, a ne o to, aby si povinná osoba opatřovala příjem.

Výklad původní smlouvy o dočasném bezplatném užívání předmětných nemovitostí lze označit za přepjatě formalistický, neboť naprosto nepřihlíží ke smyslu a podstatě restituce majetku podle Zejména v případě restitucí podle tohoto zákona byly odstraňovány nejhrubší majetkové křivdy, které se dotkly běžného majetku občanů, přičemž postup podle vládního , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jehož důsledky byly odstraňovány, byl zcela v rozporu i s tehdy platným ústavním pořádkem. V těchto případech šlo o jasnou svévoli státní moci, a proto se také k odstraňování těchto křivd přistoupilo v prvé řadě.

Vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle , o Ústavním soudu, ústavní stížností napadené rozsudky zrušil.