Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4334/2019

28 Cdo 4334/2019-1530

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a)Z. Š., nar. XY, bytem XY, b) J. Š., nar. XY, bytem XY, c) E. B., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, a d) P. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným 1) GATUS spol. s r. o., IČ 47120339, se sídlem v Praze 5, Karlovarská 1/4, 2) Mezinárodní organizaci novinářů, IČ 00461431, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, zastoupeným JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze, Elišky Krásnohorské 10/2, 3) T.O.P. společnosti s ručením omezeným, IČ 41196678, se sídlem v Praze 6, Na Ořechovce 11 a 4) DAMPEX s.r.o. v likvidaci, IČ 63075971, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 878/35, o zaplacení 35 030 136,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) a samostatném dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. -1392, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. února 2019, č. j. -1407, takto:

Dovolání seodmítají.

Stručné odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 7. 2017, č. j. -1195, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 19. 9. 2017, č. j. -1209, a ze dne 26. 10. 2017, č. j. -1215, potvrzen ve výrocích I., II. a III., jimiž bylo uloženo žalovanému 1) zaplatit žalobcům rovnodílně částku 2 958 840 Kč, žalovaným 1) a 2) rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem částku 2 416 386 Kč a žalovaným 2) a 3) rukou společnou a nerozdílnou zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem částku 12 205 215 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku IV., jímž bylo žalovaným 2), 3) a 4) uloženo zaplatit rukou společnou a nerozdílnou žalobcům oprávněným rovným dílem částku 9 353 222 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích V. – X., jimiž byla žaloba co do částky 8 096 473,90 Kč zamítnuta, část předmětu řízení byla vyloučena k samostatnému projednání a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Žalovaní 1) a 2) podali dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Zpochybňujíce závěr odvolacího soudu o neexistenci určité dohody o rozsahu užívání předmětné nemovitosti jednotlivými subjekty (dům č. p. XY s parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY), namítali s odkazem na obsah Smlouvy o spolupráci uzavřené dne 1. 11. 1996 mezi žalovaným 2) a 3) nedostatek věcné legitimace účastníků stávajícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jejím užíváním. Měli za to, že k bezdůvodnému obohacení docházelo v důsledku plnění poskytovaného na základě neplatného právního úkonu a nikoliv bez jakéhokoliv právního důvodu. Dovozovali z toho, že se odvolací soud při řešení otázky věcné legitimace účastníků řízení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. , a nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 71/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. , publikovaného pod č. 253/2010 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Kladli dále otázku, zda za vzniklé bezdůvodné obohacení odpovídají společně a nerozdílně v situaci, kdy uvedenou smlouvou o spolupráci ze dne 1. 11. 1996 byl vymezen konkrétní způsob užívání domu jejími kontrahenty; žalovaný 1) předmětnou nemovitost neužíval vůbec a žalovaný 2) ji užíval v nepatrném rozsahu.

Žalovaný 3) podal dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byly potvrzeny výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně. Stejně jako žalovaní 1) a 2) zdůrazňoval, že Smlouva o spolupráci ze dne 1. 11. 1996 dokládá rozsah užívání předmětného domu jednotlivými účastníky. Ohlašoval přitom odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, maje ve shodě se žalovanými 1) a 2) za to, že v posuzovaném případě byl užíváním nemovitosti získán prospěch v důsledku plnění poskytovaného na základě neplatného právního úkonu a nikoliv bez právního důvodu.

Žalobci a), b) a c) ve vyjádřeních navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných 1) a 2), stejně jako dovolání žalovaného 3), odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Z ustálené judikatury dovolacího soudu, vážící se k právní úpravě dané , , účinným do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jímž se řídí posuzovaný případ, když předmětné bezdůvodné obohacení mělo vznikat v období let 1995 – 2006 (viz , 3 , účinného od 1. 1. 2014), plyne, že bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů ( obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám ( obč. zák.). Je přitom třeba přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5.2010, sp. zn. , a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. ).

Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu je přitom ten subjekt, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimovaným je pak ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo se nezmenšil, ač k tomu mělo dojít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 165/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. ). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy nebyla prokázána existence byť neplatné smlouvy, na jejímž základě by žalovaní v rozhodné době dle ujednání s vlastníkem či detentorem předmětné nemovitosti (případně i domnělými) daný objekt užívali (žalobci ani jejich právní předchůdkyně se žalovanými žádnou takovou smlouvu nesjednali a dle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. , vydaného v posuzované při, na žalující stranu, poté, co právní předchůdkyně žalobců, coby restituentka, nabyla k nemovitosti vlastnické právo, nepřešly ani práva a povinnosti plynoucí z dohody ze dne 1. 1. 1982 o odevzdání národního majetku do dočasného užívání druhým žalovaným), uzavřel, že se žalovaní, jakožto uživatelé nemovitosti, bezdůvodně obohatili na úkor žalujících vlastníků, a to plněním bez právního důvodu, a že tudíž žalobci jsou v projednávané věci aktivně věcně legitimováni uplatňovat své nároky vůči pasivně věcně legitimovaným žalovaným, nikterak se tím citované judikaturní praxi, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nezpronevěřil.

Pro závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatelů přitom nesvědčí ani jimi odkazovaná judikatura. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. (cit. výše), totiž vycházejí z odlišných skutkových okolností a zabývají se důsledky plnění z neplatné smlouvy. O takový případ však v nyní řešené věci se zřetelem k výše reprodukovaným skutkovým závěrům soudů nižšího stupně zjevně nešlo. Dovolateli odkazované nálezy Ústavního soudu pak na projednávanou věc nedopadají, neboť neřeší otázku věcné legitimace ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení.

Kritika závěrů odvolacího soudu o tom, že v řízení nevyšla najevo existence byť neplatné smlouvy o užívání nemovitosti uzavřené mezi jejími, případně i domnělými, vlastníky či jinými detentory na straně jedné a uživateli na straně druhé, představuje pak polemiku se skutkovými konkluzemi soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu pak odpovídá i závěr odvolacího soudu o tom, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí nemovité věci způsobem neumožňujícím rozlišit její části obsazené jednotlivými uživateli či bez vzájemné dohody uživatelů o způsobu jejího užívání, zakládá solidární odpovědnost obohacených poskytnout za užívání peněžitou náhradu, a věřitele tak opravňuje požadovat splnění uvedené povinnosti po kterémkoli z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. , jež obstálo i v přezkumu ústavněprávním, neboť Ústavní soud odmítl stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. , dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. ). Nebyly-li tedy v řízeních před soudy nižších stupňů předloženy plány určující rozsah užívání předmětné nemovitosti jednotlivými žalovanými a rozsah jejich užívání nebyl prokázán ani jiným způsobem, pak odvolací soud plně v souladu s citovanou judikaturou zavázal žalované k poskytnutí peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení rukou společnou a nerozdílnou. Skutkové závěry soudů nižších stupňů (o tom, že nebyl prokázán rozsah užívání nemovitostí jednotlivými žalovanými) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze, jak bylo již vysvětleno výše.

Polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat rovněž nelze, představují pak i výtky žalovaného 2) vůči konkluzím o výši obvyklého nájemného za užívání dotčeného objektu.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( , věty první, ), dovolání žalovaných 1), 2) i 3) odmítl ( ), když předpoklady jejich přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí podaných dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrhy dovolatelů na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelnými (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jimi proto nezabýval.

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 3. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu