Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 63/04

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele R. M., zastoupeného JUDr. P. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2003 č. j. -568, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2003 č. j. -526, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2003 č. j. -498, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z d.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , jejž si za účelem přezkoumání tvrzení stěžovatele a následného posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že shora citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci došlo v důsledku odvolání stěžovatele (tehdy obžalovaného) ke zrušení výše označeného rozsudku nalézacího soudu (Krajského soudu v Ostravě) a stěžovatel jím byl ve shodě s tímto prvostupňovým rozhodnutím pro stejným způsobem popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku ve smyslu tr. zák., ovšem s upřesněním, že se jedná o znění novelizované Došlo taktéž shodně tímto rozhodnutím k odsouzení stěžovatele k peněžitému trestu ve výši 35.600,-Kč s výhradou stanovení náhradního trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu dvou let. Konečně byl stěžovatel citovaným rozsudkem zavázán nahradit poškozené společnosti BOLD PLUS, s. r. o., škodu ve výši 287.310,- Kč, přičemž ve zbytku nároku na náhradu škody byla tato odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dovolání stěžovatele směřující do rozsudku Vrchního soudu v Olomouci posléze Nejvyšší soud, vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v záhlaví označeným usnesením, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

Stěžovatel nejprve zrekapituloval průběh proti němu vedeného trestního řízení. Dle blíže rozvedených stížnostních bodů návrhu tvrzené porušení označeného ústavního práva spočívá jednak v tom, že obecné soudy provedené důkazy tendenčně hodnotily, vyvodily z nich nesprávná skutková zjištění a nepostupovaly v souladu s jemu svědčící zásadou in dubio pro reo. Stejně tak odmítly k újmě stěžovatele provést navržené důkazy potvrzující jím předloženou skutkovou verzi. Stěžovatel má za to, že rovněž Nejvyšší soud nedostál své přezkumné povinnosti, a to v důsledku toho, že při zvažování podřazení jeho dovolání pod důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nevzal v úvahu, že hmotněprávní posouzení věci je vždy důsledkem nesprávného hodnocení důkazů, a tudíž i tímto hodnocením byl povinen se v rámci svého přezkumu zabývat.

Stěžovatel uzavřel své vývody konstatováním, dle něhož tak ve věci rozhodující obecné soudy nectily zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného, zásadu objektivní (materiální) pravdy a zásadu volného hodnocení důkazů, pročež se dostaly do rozporu s kautelami plynoucími z ustanovení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu. Na podporu své argumentace odkázal na nálezy ve věcech

sp. zn.

,

a

.

Pro uvedené se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. Ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, navrhl odklad v záhlaví uvedených rozsudků, a dále, aby mu byly dle citovaného zákona přiznány náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud vzal v úvahu výhrady stěžovatelem předložené a po jejich posouzení v intencích ústavních kautel dospěl k závěru, že podaná stížnost není důvodná. Za této situace považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů (, a y ČR), není další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (y ČR).

Z obsahu připojeného spisu, především pak ani z napadených rozhodnutí, zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl.

Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu svěřených kompetencí, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Řečené se vztahuje obdobně i k následně zvažované možnosti podřazení zjištěných skutkových okolností pod příslušná ustanovení zákona (srov. nálezy ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34;

sp. zn.

, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další).

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jimž tyto věnovaly patřičnou pozornost a s nimiž se řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1 tr. řádu). Jeho výhradami se opakovaně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Již Krajský soud v Ostravě v odůvodnění citovaného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance ve vztahu k ustálení skutkového základu, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeného provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s námitkami, na něž poukázal stěžovatel opětovně i v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se potom s jeho výhradami ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba je znovu opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu y ČR, odkázat.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se poukazuje na to, že jím prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá současnému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).

Do rozporu s tezemi vyslovenými v nálezech stěžovatelem označených se obecné soudy v jeho trestní věci při odůvodňování svých závěrů rovněž nedostaly.

Pakliže nebylo zjištěno dotčení stěžovatele v jeho ústavně zaručených základních právech, byla ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle , ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Z tohoto důvodu se návrh na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci stal bezpředmětným. Nebylo lze stěžovateli přiznat ani náhradu nákladů právního zastoupení, když tomu brání již výslovně požadovaná podmínka neodmítnutí ústavní stížnosti v citovaného zákona uvedená.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2004