Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 174/04

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. P. H.,. o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2004 č. j. -72 a rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 30. dubna 2002 č. j. 10/NeO/3/2002/1, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu a jeho vydání předcházející rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry ze dne 30. dubna 2002 č. j. 10/NeO/3/2002/1. Tímto druhostupňovým rozhodnutím správního orgánu byl jím podaný rozklad zamítnut a potvrzeno rozhodnutí Komise pro cenné papíry ze dne 22. ledna 2002 č. j. 45/N/433/2002/1, jímž tato ve smyslu § 183e odst. 8 písm. a) obch. zák. uložila stěžovateli zvýšit v návrhu povinné nabídky převzetí navrhovanou cenu za registrované akcie cílové společnosti E.a. s., vydané ve formě na majitele o jmenovité hodnotě 1000,- Kč, ze 100,- Kč na 156,80 Kč za jeden kus akcie.

V záhlaví citovanými rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen ve svých základních právech plynoucích z , , , 3 a 4, , odst. 2 a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud rozhodující o správní žalobě stěžovatele potom dle jeho názoru v rámci své přezkumné činnosti rovněž nepostupoval ve shodě s kautelami zakotvenými v a y ČR, zejména pokud neprováděl svá vlastní skutková zjištění.

Stěžovatel poukázal na to, že mu z důvodu nabytí podílu na hlasovacích právech ve výši 64,7 % v cílové společnosti E., a. s., vznikla povinnost učinit nabídku převzetí podle obch. zák., ve znění Proto nechal zpracovat znalecký posudek ústavem Bohemia Expert, s. r. o., který určil hodnotu akcie cílové společnosti ke dni 30. 11. 2001 ve výši 97,- Kč ( obch. zák.). Následně dne 14. 1. 2002 předložil Komisi pro cenné papíry povinnou nabídku převzetí při prémiové ceně za akcii ve výši 100,- Kč ( obch. zák.), přičemž tato výše citovaným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2002 uložila podle obch. zák. stěžovateli zvýšit cenu za akcii na 156,80 Kč.

V takto v jeho případě konkrétně závazném určení ceny akcií spatřuje stěžovatel libovůli, když v souvislosti s hodnocením výše zmíněného znaleckého posudku vypracovaného ve smyslu § 183c odst. 5 obch. zák. namítá, že ve věci rozhodující správní orgány nevycházely "ze skutkových zjištění ve znaleckém posudku obsažených", když je dle svých úvah nepřípustně modifikovaly. Nejvyšší správní soud poté označil skutková zjištění za dostačující a výslovně je převzal, aniž by přezkoumal skutkový stav. V daném kontextu stěžovatel rovněž poukázal na jím předložený důkaz, kdy nebylo zohledněno potvrzení nového auditora E., a. s., společnosti K. ČR, o potřebě rozsahu opravných položek přesahujích 300 mil. Kč a účetní ztrátě přesahující 400 mil. Kč k 31. 12. 2001. Tento potom stěžovatel kvalifikuje jako důkaz opomenutý ve smyslu judikatury Ústavního soudu, pročež z něj vyvozuje důsledky protiústavnosti postupu ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci. K celému důkaznímu procesu potom odkázal na nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

a

. Konečně rovněž zdůraznil, že ustanovení o povinné nabídce převzetí tak, jak byla aplikována Komisí pro cenné papíry a potvrzena Nejvyšším správním soudem znamenají neodůvodněnou nerovnost majoritních a minoritních akcionářů při povinné nabídce převzetí, když minoritním akcionářům, kteří reagovali na povinnou nabídku převzetí, se dostalo na základě rozhodnutí Komise pro cenné papíry náhrady, která není srovnatelná s cenou, za kterou by akcie mohly být prodány, čili s cenou prémiovou, za níž akcie koupil stěžovatel jako ovládající osoba. V důsledku takto v ústavní stížnosti dále blíže rozvedených stížnostních bodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , a y ČR), ani jiných orgánů veřejné moci, tudíž ani řádnou další (třetí či čtvrtou) odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto orgánů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [ , písm. d) y ČR].

V intencích takto striktně limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Je třeba zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší vytvářet a sjednocovat judikaturu správního soudnictví, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , , ve znění pozdějších předpisů, (resp. § a násl. ). Z uvedeného, jakož i principu sebeomezení Ústavního soudu plyne, že v případě, kdy Ústavní soud neshledá zřejmé porušení ústavních kautel, nepřináleží mu interpretaci jednoduchého práva jakkoli přehodnocovat. Došlo-li tedy ve věci stěžovatele k podřazení postupu Komise pro cenné papíry pod rozsah ustanovení obch. zák., když se Nejvyšší správní soud ztotožnil s tím, že byla se zřetelem ke konkrétnímu skutkovému stavu aplikována stran změny navrhované ceny "obvykle používaná objektivní kritéria ocenění a zvláštnosti cílové společnosti", Ústavní soud nespatřuje v této subsumpci s ohledem na odůvodnění citovaných rozhodnutí zásah do vpředu označených ústavně zaručených základních práv.

K hodnocení předmětného znaleckého posudku poukazuje dále Ústavní soud na to, že v něm nejsou prima facie "obsažena skutková zjištění", jak se domnívá stěžovatel, neboť pro věc relevantní skutková zjištění jsou teprve ve správním (event. soudním) řízení z tohoto důkazu vyvozována. Samotný znalecký posudek jsou orgány veřejné moci oprávněny i povinny hodnotit stejně jako ostatní důkazy (obdobně usnesení ve věci

sp. zn.

ze dne 3. prosince 2003), přičemž samozřejmě toto hodnocení musí přiměřeně, tj. v rozsahu odvislém od intenzity odchýlení se od závěrů ve znaleckém posudku obsažených, racionální logickou argumentací, z níž je seznatelný jejich myšlenkový postup, řádně odůvodnit, což se v předmětné věci stalo. Nejvyšší správní soud na podporu odmítnutí stěžovatelem namítané výtky nepřípustné modifikace znaleckých závěrů přiléhavě poukázal i na to, že Komise pro cenné papíry je koncipována jako ústřední orgán státní správy, který působí jako správní úřad pro oblast kapitálového trhu, pročež sama představuje odborný orgán v dané oblasti. Proto také i následné nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, resp. jeho nezohlednění pro dovozené závěry, jež nepředstavovalo projev libovůle, odhlédnuto od charakteru tohoto důkazního návrhu a časového momentu, kdy jej stěžovatel předložil, nelze kvalifikovat jako pochybení zakládající projev opomenutého důkazu. Rovněž v ostatním se s výhradami stěžovatele Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vypořádal a postačí na jeho rozhodnutí odkázat (str. 6 a 7 rozsudku).

Ve vztahu k namítanému zásahu do principu rovnosti se Ústavní soud s názorem stěžovatele vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu neztotožňuje, když tento sám naznačil, že by si dle jeho mínění povinná nabídka převzetí zasluhovala v tomto ohledu spíše pozitivní legislativně-právní změnu.

V důsledku tohoto posouzení věci Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, v napadených rozhodnutích neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2004