Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 88/04

Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2004 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Pavla Rychetského, o ústavní stížnosti L. B., zastoupené JUDr. PhDr. O. Ch. advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2002, č. j. -292, spojenou s návrhem na zrušení ustanovení , o úpravě některých spoluvlastnických vztahů k budovám a některých vlastnických vztahů k bytům a nebytovým prostorám, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozsudků pro jejich údajný rozpor s článkem 11d (dále jen "") zaručujícím nedotknutelnost vlastnictví. Stěžovatelka vznáší námitky vůči způsobu, jakým bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Dle jejího mínění neměly soudy spoluvlastnictví vypořádat přikázáním nemovitosti žalovaným, ale rozdělením domu na bytové jednotky v souladu se Stěžovatelka nepřikázání nemovitosti do jejího vlastnictví mj. z důvodu vysokého věku cítí také jako diskriminační a porušující článek 1y, podle kterého jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Vzhledem k tomu, že soudy při vypořádání podílového spoluvlastnictví odmítly postupovat podle návrhu stěžovatelky i s odkazem na blokační ustanovení zákona o vlastnictví bytů, navrhuje stěžovatelka jeho zrušení, neboť porušuje její vlastnické právo. Dne 5. 5. 2004 stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila o 14 fotografií, kterými doložila současný stav domu, a vyjádřila nesouhlas s cenou nemovitostí stanovenou soudním znalcem.

Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:

Žalobou u tohoto soudu podanou se stěžovatelka jako podílový spoluvlastník 3/8 domu č. p. 410 se st. parc. p. č. 1377 nemovitostí zapsaných na LV č. 1218, vedeném u Katastrálního úřadu Praha - město, kat. území Nové Město domáhala zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání rozdělením nemovitosti na bytové jednotky. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 19. 2. 1999 rozhodl tak, že podílové spoluvlastnictví zrušil, nemovitosti z jedné ideální poloviny přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného Z. B. a z jedné ideální poloviny do společného jmění manželů Z. B. a S.B., kterým uložil povinnost uhradit stěžovatelce náhradu ve výši cca 4 mil. Kč. K odvolání stěžovatelky nesouhlasící se způsobem vypořádání odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil k dalšímu řízení, nikoli však z důvodů předkládaných stěžovatelkou, ale pro změnu cenových předpisů. Dne 2. 8. 2001 nalézací soud rozsudkem č. j. -247 rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví stejným způsobem jako v rozsudku předešlém, výši přiměřeného vypořádání však upravil podle aktualizovaného znaleckého posudku. Městský soud rozsudkem č. j. -292 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky rozsudkem č. j. -349 ve smyslu ustanovení b odst. 2 jako nedůvodné zamítl. Dovolací soud sice shledal, že předpoklady přípustnosti podle ustanovení jsou dány, protože dosud ve své praxi neaplikoval ustanovení zákona o vlastnictví bytů ve znění novely provedené , avšak s ohledem na skutečnost, že nejméně jeden z bytů se nacházel v nájmu fyzické osoby, nebylo důvodu zabývat se otázkou pořadí jednotlivých způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu, neboť postupu navrhovaném stěžovatelkou bránilo blokační ustanovení zákona o vlastnictví bytů.

Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 v plném rozsahu odkázala na důvody uvedené v rozsudku ze dne 2. 8. 2001, č. j. -247.

Ústavní soud zvážil výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, např. usnesení (svazek 7 Sbírky nálezů a usnesení),

(sv. 6),

. Ve své ústavní stížnosti napadá stěžovatelka pouze shora označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, ačkoli na základě jejího dovolání ve věci rozhodoval i Nejvyšší soud, který dovolání zamítl. Toto posledně uvedené rozhodnutí je nepochybně posledním procesním prostředkem ( ), který má být ústavní stížností v prvé řadě napaden. Funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k níž však nemůže dojít tak, že by z přezkumu Ústavním soudem bylo vyloučeno rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, protože pak by rozhodnutím Ústavního soudu zůstalo nedotčeno, což by bezpochyby odporovalo principu právní jistoty, a to zvláště jde-li - jako v posuzovaném případě - o rozhodnutí nikoliv deklaratorní, ale věcné (srov.

).

Ústavní soud zvažoval, zda stěžovatelka vzdor uvedenému alespoň co do obsahu odůvodnění ústavní stížnosti nenapadala též rozhodnutí dovolacího soudu, avšak dospěl k závěru, že nikoliv, čímž se též posuzovaná věc zásadním způsobem liší od věci řešené rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice (č. 57567/00 ze dne 20. 4. 2004).

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, je možno spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu či jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti; nesplňuje-li tedy ústavní stížnost všechny zákonem předepsané náležitosti nebo je-li zjevně neopodstatněná, odrazí se odmítnutí ústavní stížnosti i v tomto návrhu, protože odmítnutím ústavní stížnosti odpadla podmínka nezbytná pro jeho projednání (srov. usnesení ).

Ačkoli výše uvedené okolnosti jsou toliko procesní povahy, jsou natolik závažné a markantní a pro rozhodnutí Ústavního soudu podstatné, že nedovolují meritorní přezkum ústavní stížnosti, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení , o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž návrh s ní spojený byl odmítnut podle ustanovení téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2004

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu