Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 122/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. L. J., zastoupeného Mgr. R. Š., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 1 KZt 540/2003, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 3 Zt 345/2003, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 3. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen ""), právo rovného postavení účastníků v soudním řízení dle y a právo dle y. Navrhl, aby soud postupoval dle ustanovení a obě napadená rozhodnutí zrušil.

Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní státní zastupitelství v Chebu přiznalo usnesením ze dne 6. 1. 2004, čj. 3 Zt 345/2003-19, stěžovateli, jakožto ustanovenému obhájci obviněného ml. R. L., odměnu a náhradu hotových nákladů ve výši 2.400,-Kč. Návrh na přiznání 5 % daně z přidané hodnoty s přihlédnutím k ustálené soudní praxi posoudilo jako neoprávněný. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, v níž vyjádřil nesouhlas s nepřiznáním částky 120,-Kč představující daň z přidané hodnoty. Krajské státní zastupitelství v Plzni stížnost zamítlo svým usnesením ze dne 15. 1. 2004, čj. 1 KZt 540/2003-18. Vyšlo z publikovaného rozhodnutí R 30/94, dle něhož ustanovenému obhájci, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), nelze přiznat z požadované odměny určené podle advokátního tarifu daň z přidané hodnoty. Poukázalo na to, že odměna za poskytovanou službu advokátem není cenou ve smyslu , o cenách, neboť jeho ustanovení zcela zjevně na mimosmluvní odměnu podle advokátního tarifu nedopadá.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní přesvědčení, že obě státní zastupitelství při rozhodování o odměně advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Vyhláška"), pochybila. Má za to, že v situaci, kdy Vyhláška neupravuje přiznání daně z přidané hodnoty z odměny advokáta, je nutno aplikovat . Argumentuje tím, že základem pro výpočet daně podle zákona o dani z přidané hodnoty je cena za zdanitelné plnění, která neobsahuje daň, přičemž cenou ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět i cenu určenou podle zvláštních předpisů, neboť ani Vyhláška tuto otázku samostatně neřeší. Dle stěžovatele je třeba vycházet z analogického výkladu a aplikovat na věc právní předpis této problematice nejbližší, jímž je ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž za základ daně nutno považovat částku přiznanou za příslušný úkon advokátním tarifem. Má za to, že tento logický výklad odpovídá názoru Ministerstva financí ČR vyjádřenému v pokynu č. D-247 ze 17. 4.2003. Stanovisko uvedené v judikátu, jímž argumentuje krajské státní zastupitelství, naopak označuje za nelogické a vedoucí k tomu, že plátci daně z přidané hodnoty jsou oproti neplátcům diskriminováni tím, že ze stejné odměny, kterou obdrží od klienta, jsou povinni odvést daň z přidané hodnoty.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení účastníky řízení Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství v Chebu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajské státní zastupitelství v Plzni poukázalo na obsah ústavní stížnosti, jímž je faktický nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími. Stěžovatel tím staví Ústavní soud do role další instance při rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Krajské státní zastupitelství se domnívá, že příslušné orgány vycházely z tehdy platné právní úpravy a použily konstantní judikaturu obecných soudů. Vyslovilo přesvědčení, že jejich postupem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele. Navrhlo, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Okresní státní zastupitelství v Chebu odkázalo na svůj právní názor vyjádřený v napadeném usnesení. Ústavní stížnost označilo za nedůvodnou.

Jádrem ústavní stížnosti je spor o výši odměny obhájce v trestním řízení ve smyslu Vyhlášky. Stěžovatel v podstatě polemizuje s výkladem jednoduchého práva, který provedly příslušné orgány veřejné moci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Nezabývá se proto ani eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem (y).

S ohledem na výše uvedené obecné principy činnosti Ústavního soudu nemůže rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle y (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 66). K porušení některého z ústavních práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98). O takový případ ovšem v projednávané věci nejde.

Ústavní soud se problematikou výše odměny obhájce v trestním řízení již zabýval. Ve svém usnesení ze dne 29. 9. 2003,

sp. zn.

, ji řešil z hlediska článku 9 odst. 1y. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, neboť nucenou prací ve smyslu citovaného článku nelze rozumět situaci, kdy dojde ke sporu o cenu poskytnuté služby, ale případ, kdy určitá osoba musí konat proti své vůli a příslušný závazek je pro ni současně zjevně nespravedlivý či představuje zbytečnou tvrdost. Neshledal ani, že by napadeným rozhodnutím byl porušen princip rovnosti v odměňování, když tato tvrzená nerovnost je důsledkem nejednoznačnosti právní úpravy týkající se daně z přidané hodnoty. V této souvislosti upozornil na to, že úkolem Ústavního soudu není provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, což přísluší Nejvyššímu soudu ČR.

Shodná argumentace jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, byla použita i v ústavních stížnostech, vedených u Ústavního soudu pod

sp. zn.

,

,

,

a

. Ústavní soud o nich rozhodl svým usnesením ze dne 11. 3. 2004,

sp. zn.

, jímž ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že postup orgánů veřejné moci při interpretaci jednoduchého práva nelze označit za svévolný, neboť tyto orgány vycházely z konstantní judikatury obecných soudů. Dospěl k závěru, že jejich právní argumentace, k níž dospěly, není ve zjevném rozporu s pravidly logiky, neboť daná otázka není výslovně upravena jednoznačně znějící kogentní normou. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by napadená interpretace byla v rozporu s principy spravedlnosti či vedla k porušení jiných ústavně zaručených práv. Odkaz stěžovatelů na porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu y s tím, že jsou znevýhodněni oproti osobám, které nejsou plátci daně z přidané hodnoty, Ústavní soud označil za nepřiléhavý, neboť uvedená zásada se vztahuje na postavení účastníků řízení z hlediska procesního (srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, nález č. 72). V souvislosti s uvedenou námitkou nezjistil ovšem ani porušení zásady rovnosti v právech dle y, neboť z hlediska uvedeného ustanovení nelze srovnávat postavení plátce, jež nutně musí být odlišné od postavení neplátce daně z přidané hodnoty, přičemž skutečnost, zda v určitých konkrétních situacích má jedna kategorie subjektů relativně výhodnější postavení oproti druhé, je z pohledu y bez významu (k výjimkám srov.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 29). K namítanému porušení y Ústavní soud uvedl, že při absenci jakékoli argumentace v tomto směru není patrné, jak by se citované ustanovení mohlo posuzovaného případu dotýkat.

Závěry, učiněné ve shora citovaném rozhodnutí ze dne 11. 3. 2004, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.

předsedkyně senátu