Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 734/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké, soudců JUDr. Jiřího Nykodýma a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. E. N., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2002, č. j. -143, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998, č. j. -53, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově jako účastníků řízení, a 1) Lesů České republiky, s. p. a 2) E., spol. s r. o. jako vedlejších účastníků, t a k t o:

Ústavní stížnost s e o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2002, brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, jímž byla 2. žalovanému ve sporu [vedlejšímu účastníku ad 2)] uložena povinnost zaplatit mu částku 27.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok č. I.) a vůči 1. žalovanému [vedlejšímu účastníku ad 1)] byl návrh na zaplacení uvedené částky s příslušenstvím v celém rozsahu zamítnut, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích napadených odvoláním potvrzen. Má za to, že vydáním napadených rozhodnutí, bez bližší ústavněprávní argumentace, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Dle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky stěžovatele uplatňovanými během řízení a pojatými do jím uplatněných opravných prostředků nebo vyjádření k nim, se stěžovatel domnívá, že soud prvního stupně i soud odvolací (rovněž tak soud dovolací) nesprávně posoudily otázku odpovědnosti 1. žalovaného za škodu, která mu vznikla neoprávněným vykácením porostů ležících na jeho pozemku, vycházeje při tom zejména z nesprávného výkladu Sb a a 670 obč. zák, a svá rozhodnutí neodůvodnily v souladu s ust. Stěžovatel v té souvislosti argumentuje zejména účelem restitučních předpisů, poukazujíc na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález č. 131/94; zřejmě má na mysli nález

sp. zn.

in. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25, C. H. Beck Praha 1994), a navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. , z nějž zjistil, že stěžovatel se domáhal po obou žalovaných zaplacení částky 39.832,- Kč (v průběhu řízení návrh omezil na částku 27.000,- Kč) s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla vykácením lesního porostu na pozemku, jež mu byl vrácen dle , a to v souvislosti s nesprávným vytyčením hranic vracených pozemků (pracovníkem 1. žalovaného, který byl až do 1. 2. 1994 nájemcem pozemku) několika oprávněným osobám a těžbou dřeva na pozemku sousedním (2. žalovaným v březnu 1994).

Rozsudkem ze dne 10. prosince 1998, č. j. -155 (ústavní stížností napadeným), Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl o návrhu tak, že výrokem I. uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení, výrokem II. tento nárok vůči 1. žalovanému v celém rozsahu zamítl, výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit 1. žalovanému náklady řízení a výrokem IV. rozhodl o povinnosti 2. žalovaného uhradit náklady řízení českému státu. Soud vzal za prokázané, že 1. žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, a tedy za škodu dle ust. a násl. obč. zák neodpovídá. Označením stromů vhodných k vykácení podle prostorových map i na pozemku stěžovatele si počínal jako odborný správce lesa podle , o hospodaření v lesích. Odpovědnost za náhradu vzniklé škody soud nedovodil ani ve vztahu k 2. žalovanému, dospěl však k závěru, že 2. žalovaný je povinen spornou částku vydat z titulu bezdůvodného obohacení, protože vytěžením lesního porostu na pozemku stěžovatele získal majetkový prospěch bez právního důvodu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. srpna 1999, č. j. -93, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost k úhradě žalované částky a nákladů řízení stěžovateli solidárně s 2. žalovaným a ve výroku IV. tak, že uložil 1. žalovanému povinnost uhradit náklady řízení státu rovněž solidárně s 2. žalovaným. Výrok I. nebyl napaden odvoláním a zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen (nebyl dotčen ani dalšími uplatněnými opravnými prostředky a nabyl právní moci dne 30. ledna 1999). Krajský soud dospěl k závěru, že i 1. žalovaný odpovídá za škodu, neboť před ukončením nájemního vztahu k pozemku měl provést geometrické zaměření pozemku a nikoliv vycházet z tvrzení oprávněných osob. Dovodil jeho odpovědnost i jako nájemce pozemku (přestože nájem zanikl dohodou ke dni 1. 2. 1994, k faktickému předání pozemku došlo až 24. 3. 1994). S ohledem na to, že stěžovateli vznikla pouze jedna majetková újma, uložil oběma žalovaným povinnost uhradit ji společně a nerozdílně.

Na základě dovolání podaného 1. žalovaným Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. února 2002, č. j. -22, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích, kterými byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že nebylo povinností 1. žalovaného při skončení nájmu vyměřit hranice pronajatého pozemku; nemohl porušit ani povinnosti nájemce pozemku, neboť nájemní vztah skončil dříve než došlo k provedení těžby - vykonával tedy pouze odbornou správu lesů a odpovědnost za vzniklou škodu nenese. Nejvyšší soud zároveň konstatoval, že předpisy občanského práva neumožňují uložení solidární povinnosti k úhradě náhrady škody solidárně s bezdůvodně obohaceným.

Krajský soud vázán právním názorem dovolacího soudu rozsudkem ze dne 30. srpna 2002, č. j. -143, (rovněž napadeným ústavní stížností) rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. prosince 1998 č. j. -53 v odvoláním napadených výrocích (II., III. a IV.) potvrdil.

Ústavní soud dle ust. vyzval účastníky, aby se k projednávané stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje stejné námitky, které uplatňoval již v obou odvolacích řízení i řízení dovolacím. Má za to, že s těmito námitkami se soudy a zejména dovolací soud náležitě vypořádaly. Popřel. že by jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo nezákonné a navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl.

Okresní soud v Českém Krumlově se ke stížnosti meritorně nevyjádřil, s ohledem na skutečnost, že soudce rozhodující věc se v mezidobí vzdal funkce. Odkázal v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jím napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v té souvislosti nemůže než plně odkázat na tyto závěry popsané jak v obou napadených rozhodnutích, tak zejména v rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž stížnost svou argumentací rovněž byť nepřímo směřuje. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele nálezem ve věci,

sp. zn.

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. Díl, v obdobné věci není případná. (shodně např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 16. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu