Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 647/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatelky M. D., zastoupena JUDr. E. N., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 a ze dne 29. září 1997, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2002, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, 1) Lesů České republiky s.p. H. K. zastoupených JUDr. J. A., advokátem 2) E. P., spol. s r.o., jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], doplněnou dne 8. dubna 2002 a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ , , , odst. 6 ], brojila stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. června 2002 ( -227), jímž byl rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) potvrzen ve výroku v odstavci II. a IV., ve výroku v odstavci I. a III. zůstal nedotčen. Odvolací soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání. Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 145.306,- Kč s přísl. proti vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti 1) Lesy České republiky s.p. H.K. a 2) E. P. spol. s r.o. (právní nástupce S. a M. s.r.o.), z titulu náhrady škody způsobené jí neoprávněnou těžbou dřeva na pozemku parc. č. 929 o výměře 7.644 m2 v katastrálním území N.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jejími stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nároku stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Skutková zjištění vedou naopak jednoznačně k právnímu závěru, že se jedná o náhradu škody a za tuto žalovaný odpovídá. Stěžovatelka brojila proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, který byl vázán právním názorem soudu dovolacího také z důvodu, že rozsudek soudu nalézacího je zmatený, nepřezkoumatelný a kromě toho také věcně nesprávný. Stěžovatelka tvrdila, že byla aktivně a věcně legitimována k uplatnění nároku na náhradu škody ze zrušené darovací smlouvy dle restitučních předpisů s účinky ex tunc, jež obnovují původní vlastnické poměry. Dále tvrdila, že její nárok vyplývá z nájemního vztahu, který nezanikl ani při převodu nebo přechodu vlastnictví pronajímatele. Dále tvrdila, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení dispoziční zásady, podle které je soud vázán petitem žaloby ( ) a porušení zásady právní vázanosti, podle níž je soud vázán právním názorem vyššího soudu ( ).

Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se stěžovatelka cítí dotčena na svých ústavně zaručených právech plynoucích z y ČR, d (dále jen " ") i majetkových právech. Stěžovatelka podrobněji nezdůvodnila ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení jejich (ústavně zaručených) práv, argumentovala judikaturou Ústavního soudu nepřesně označeným nálezem č. 131/94, (jednalo se zřejmě o nález ve věci,

sp. zn.

, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. díl) a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Českém Krumlově ( ), z něhož zjistil následující:

Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky 145.306,- Kč s přísl. proti vedlejším účastníkům v řízení o ústavní stížnosti 1) Lesy České republiky s.p. H.K. a 2) E. P. spol. s r.o. (právní nástupce S. a M. s.r.o.), z titulu náhrady škody způsobené jí neoprávněnou těžbou dřeva na pozemku parc. č. 929 o výměře 7.644 m2 v katastrálním území N. Těžbu dřeva provedl 2) vedlejší účastník na základě vytýčení porostu 1) vedlejšího účastníka, v přesně neurčené době a to koncem roku 1993 a počátkem roku 1994, když stěžovatelka se stala vlastnicí předmětného pozemku dne 13. dubna 1994 [nabytím právní moci rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 10. února 1994 ( -18), ve znění opravného usnesení ze dne 5. května 1994 ( -24), jímž byla zrušena darovací smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a manželi Huszárovými].

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. září 1997 (7C 914/95-92), ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 1997 ( -110), byla 2. žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce za bezdůvodné obohacení částku 118.604,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, co do zbývající částky 26.702,- Kč žalobu zamítl proti němu, a v plném rozsahu zamítl žalobu proti 1) žalovanému. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody, neboť k vytěžení porostu došlo v době kdy stěžovatelka ještě nebyla vlastníkem předmětného pozemku.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 5. března 1998 ( -121) zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu a vyslovil závazný právní názor ke vzniku vlastnictví stěžovatelky k předmětnému pozemku a vytkl nalézacímu soudu, že stěžovatelce přiznal plnění v titulu bezdůvodného obohacení, aniž by to sama požadovala.

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) byla 2) žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 129.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, žaloba proti 1) žalovanému byla zamítnuta, řízení ohledně částky 16.306,- Kč bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 20. května 1999 ( -186) změnil rozsudek soudu nalézacího tak, že 1) žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 129.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 9. září 1995 do zaplacení, společně a nerozdílně s 2) žalovaným, kterému byla uložena tato povinnost rozsudkem nalézacího soudu. Co do částky 26.702,- Kč žalobu zamítl.

K dovolání žalovaného 1) rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 18. prosince 2001 ( -205) rozsudkem, kterým zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 20. května 1999 ( -186) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 27. června 2002 ( -227) rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. prosince 1998 (7C 914/95-143) potvrdil ve výroku v odstavci II. a IV., ve výroku v odstavci I. a III. zůstal nedotčen a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále nevyhověl návrhu stěžovatelky na připuštění dovolání, neboť dovolací soud již v téže věci rozhodoval a vyslovil, že nejde již o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Ústavní soud ( a , 2 ), vyzval účastníky řízení Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud v Českém Krumlově, i vedlejší účastníky řízení, Lesy České republiky s.p., E. P. spol. s r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu obecného soudu JUDr. J. Š., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( ), a to tak, že uvedla, že námitky stěžovatelky co do porušení jejich práv ve věci nejsou důvodné a odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stručně zopakovala, že nové rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právního názoru dovolacího soudu, oba žalované nelze zavázat k platební povinnosti společně a nerozdílně, neboť žalovanému 2) byla rozsudkem soudu nalézacího uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 129.000,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení nikoliv náhrady škody. Dále zdůraznila, že pro právní posouzení věci je významný vznik vlastnictví stěžovatelky k nemovitostem. Stěžovatelka nabyla vlastnictví dnem právní moci rozsudku o zrušení darovací smlouvy podle (nyní odst. 4) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o půdě", proto nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vzniklé vykácením porostu na předmětném pozemku. Dle jejího vyjádření v daném řízení nedošlo ve vztahu ke stěžovatelce k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného y a y, a proto se jeví ústavní stížnost neoprávněná a navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Účastník řízení sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu zák. o Ústavním soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil samosoudce Okresního soudu v Českém Krumlově, JUDr. D. L. a to tak, že v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále uvedl, že soudce který věc stěžovatelky vyřizoval ukončil výkon funkce k 31. červenci 2001. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem Lesy České republiky s.p (č. 1 ) se vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že uvedl, že námitky stěžovatelky co do porušení jejich práv ve věci nejsou důvodné. Argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR i rozhodnutími obecných soudů, které považuje za správné. Ztotožňuje se s názorem obecných soudů, že vlastnictví stěžovatelky vzniklo dnem právní moci rozsudku o zrušení darovací smlouvy podle § 8 odst. 4 zákona o půdě, jež má účinky ex nunc. Jedná se o rozhodnutí konstitutivní, kterým se ruší dosavadní právní vztah a vzniká nový. Ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou vydáním předmětného pozemku restituentce K., vedlejší účastník zastává shodný názor jako obecné soudy, že žádnou svoji povinnost neporušil. Bylo povinností vlastníka, aby v případě, že nejsou hranice pozemku v terénu patrné, objednal jejich geometrické vytýčení. Tak se i postupovalo v případě restituentky K.. Vedlejší účastník vyslovil svůj názor, že vlastník má znát hranice svého pozemku a respektovat je. Pokud je nezná a přitom jedná tak, že zasáhne do vlastnického práva jiného subjektu, má nést následky. To se týká i vztahu stěžovatelky k restituentce K., který ale nebyl stěžovatelkou učiněn předmětem sporu. Závěrem vedlejší účastník odkázal na obsah soudních spisů, svoje podaná stanoviska ve věci, a navrhl, aby její ústavní stížnost byla zamítnuta, neboť dle jeho názoru nebyla v řízení porušena práva stěžovatelky vyplývající z y ČR a y. V procedurální otázce možnosti upuštění od ústního jednání v souladu s ust. , vedlejší účastník dal souhlas s upuštěním od ústního projednání.

Vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem E. P. spol. s r.o. (č. 2 ) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu pouze z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatelka usiluje

o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatelky byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Ústavní soud konstatuje, že obecný soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení (zejména , , ). Srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použil pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Současně se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky nálezem ve věci

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., č. 25, Praha 1993, 1994, I. Díl, v obdobné věci není případná.

Ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná v té části, kterou navrhovala připuštění dovolání proti případnému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam rozhodnutí (ustanovení ve znění před novelou provedou ). Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných, posoudil Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť nepodáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ( ),

Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení ani jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek y) poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, [ ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jednak jako zjevně neopodstatněná, jednak jako nepřípustná; o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [ , odst. 1 písm. d) ], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. května 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu