Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 28/04

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., s. r. o., zastoupené Mgr. E. P. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. , a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 12. 1. 2004, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2004, napadla stěžovatelka usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 12. 2002 (-76), kterým byl ve věci výkonu rozhodnutí

oprávněné - P. a. s., proti povinné - K. P., a. s., zamítnut návrh stěžovatelky na vyloučení movitých věcí sepsaných do protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 2. 3. 2001, a jímž byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady výkonu rozhodnutí oprávněné ve výši 1.325 Kč; dále stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2003 (-106), a to ve výroku označeném I a II, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno a stěžovatelce uloženo nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 1.325 Kč, a rovněž tak i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 11. 2003 (-170), kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky proti zmíněnému usnesení krajského soudu. Stěžovatelka je toho názoru, že došlo k porušení y ČR a d.

Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplynulo, stěžovatelka podala návrh na přezkum postupu vykonavatele předsedou senátu podle s tím, že navrhla, aby z výkonu rozhodnutí byly vyloučeny sepsané textilní výrobky, což zdůvodnila tím, že vykonavatel porušil a , o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Stěžovatelka přitom tvrdila, že příslušné skladovací prostory neměla pronajaty povinná, nýbrž ona, takže do soupisu movitých věcí bylo možno pojmout jen ty, které byly třetí osobou dobrovolně vydány, což se v posuzovaném případě nestalo. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že do soupisu lze pojmout věci, o nichž lze mít pravděpodobně za to, že se jedná o věci povinné a že tyto věci se nacházejí v prostorách povinné. Tak tomu bylo dle soudu i v posuzovaném případě, přičemž přezkumná činnost dle se má uplatnit v těch případech, kdy vykonavatel zjevně poruší příslušné právní předpisy, eventuálně u nesporných případů souhlasného návrhu všech účastníků, nemůže jí však být nahrazováno řízení o vyloučení věci dle Odvolací soud se s tímto názorem plně ztotožnil, když v daném případě rovněž vyloučil možnost přezkumu v rámci dohledu předsedy senátu dle , a dodal, že pokud nájemní smlouva zněla v předmětném objektu na stěžovatelku, nemuselo to znamenat, že by se zde nemohly nacházet movité věci povinné. Závěrem zmínil, že se stěžovatelka domáhá vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí na základě žaloby podané 20. 3. 2001.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda daný návrh splňuje všechny formální náležitosti a zda jsou naplněny podmínky jeho projednání, jež jsou stanoveny zákonem č.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť teprve poté se jím může zabývat i věcně ( zákona).

Podle zákona je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně práva poskytuje ( zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( zákona). Uvedené ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, dle kterého je povinností stěžovatele vyčerpat za dané situace existující procesní možnosti, jež mu jsou k dispozici k dosažení nápravy porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak vyplývá z výše uvedeného, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na základě ustanovení toho, aby movité věci, sepsané do protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 2. 3. 2001, byly z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Přitom je však nepochybné, že téhož se stěžovatelka může domáhat na základě ustanovení v řízení podle části třetí , což také dle svého vyjádření činí. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má k dispozici efektivní procesněprávní prostředek k ochraně svých práv. Na věci nic nemůže změnit, jak stěžovatelka argumentuje, ani skutečnost, že je její postavení obtížnější či že jí vznikají náklady na vedení sporu, neboť toto je pravidelným důsledkem principu subsidiarity; k tomu lze jen podotknout, že bez určení vlastnického práva k předmětným movitým věcem v "řádném" řízení podle části třetí lze stěží zjistit, zda údajně nezákonný postup vykonavatele mohl bezprostředně zasáhnout do práv stěžovatelky. Není možno se ani ztotožnit s názorem, že je rozhodováno "o něčem jiném", neboť je rozhodováno o tomtéž, ovšem částečně z jiného právního hlediska. Pokud má stěžovatelka za to, že v řízení o její žalobě dochází ke značným průtahům, jsou jí k dispozici zákonné prostředky dle a násl. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, v úvahu připadá i ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci [srov. , zákona]; domnívá-li se stěžovatelka, že jí předmětným postupem byla způsobena škoda, může postupovat v intencích , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. června 2004