Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 89/04

Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Z. M, 2. Ing. J. M. 3. R. M., 4. V. K. 5. Ing. J. A., 6. Ing. M. A., všech zastoupených JUDr. J. M. advokátem proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, čj. -283, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2002, čj. -263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze citovaného v záhlaví, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 2. 2002, čj. -233, tak, že žalobci A. M., M.. M., A. B., Ing. J. T. aj. L. jsou oprávněnými osobami a žalovaný, kterým byl Výzkumný ústav rostlinné výroby, se sídlem Praha 6, Drnovská 507, je povinen vydat jim blíže určené pozemky v k. ú. Ruzyně. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé jsou vlastníky rodinných domků, které byly postaveny na parcele, která byla vyvlastněna právnímu předchůdci žalobců z řízení před obecnými soudy. Tato parcela byla přečíslována na nová parcelní čísla. Na parcelních číslech 1000 až 1003 byly postaveny rodinné domky, pozemek parc. č. 1004 nikdy zastavěn nebyl a nesloužil podle názoru odvolacího soudu k účelu, pro který byl vyvlastněn. Proto tento soud rozhodl o povinnosti žalovaného tento dále rozdělený pozemek vydat žalobcům. Stěžovatelé v předmětném sporu vystupovali v postavení vedlejších účastníků na straně žalovaného. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, které bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, protože podle jeho názoru vedlejšímu účastníku v občanském soudním řízení nepřísluší právo podat samostatně dovolání. Stěžovatelé napadají ústavní stížností obě soudní rozhodnutí a tvrdí, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení a d (dále jen "") a a y ČR. Usnesením Nejvyššího soudu pak měla být porušena jejich ústavně zaručená práva v y a a y ČR.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila JUDr. E. K., předsedkyně senátu 18 Co, která uvedla, že odvolací soud trvá na svých závěrech s odkazem na odůvodnění rozsudku. Navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, pokud nebude odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil JUDr. L. D. který uvedl, že závěr Nejvyššího soudu ČR odpovídá jeho judikatuře, ze které vyplývá, že od 1. 1. 2001 není vedlejší účastník podle osobou oprávněnou podat dovolání. Toto stanovisko zaujalo společné zasedání občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR a je určeno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas jak ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, tak ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, a to v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění (dále jen ""). V takovém případě bylo úkolem Ústavního soudu zhodnotit postup dovolacího soudu z hlediska ústavnosti odmítnutí dovolání stěžovatelů. Teprve poté bylo možno zabývat se rozhodnutím odvolacího soudu. Ústavní soud se proto nejdříve zabýval tvrzeným zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelů podle y a a y ČR v řízení před Nejvyšším soudem ČR. Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že pro dovolací řízení platí pouze podpůrně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně. Ta se uplatní (s negativními výjimkami výslovně uvedenými) jen přiměřeně, pokud není stanoveno něco jiného ( ). To platí i pro úpravu jednotlivých druhů řízení, kdy výslovně upravuje okruh účastníků řízení včetně účastníků vedlejších, a to zejména ve vztahu k oprávnění učinit procesně závazné podání v příslušném řízení (návrh na zahájení řízení, odvolání, žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost). Na rozdíl od řízení v prvním stupni a odvolacím řízení s návrhem vedlejšího účastníka v dovolacím řízení nepočítá. Proto je nutno procesní legitimaci vedlejšího účastníka, s ohledem na exkluzivitu dovolacího řízení a kogentní povahu procesních ustanovení, vyložit v jeho neprospěch. V daném případě situaci nemohlo změnit ani "připojení se" žalovaného k dovolání, neboť k tomu došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání.

Stěžovatelé zastávají opačné stanovisko, když tvrdí, že účast vedlejšího účastníka v dovolacím řízení neodporuje smyslu a účelu vedlejšího účastenství, ani povaze dovolacího řízení, neboť neúspěch účastníka mnohdy (i v tomto případě) znamená zánik či ztrátu práv i pro vedlejšího účastníka. Pokud by chtěl zákonodárce vedlejšího účastníka z dovolacího řízení vyloučit, mohl to učinit jednoduše tím, že by do textu zařadil také výslovně ustanovení Z pak jednoznačně vyplývá, že vedlejší účastník nemůže vstoupit do již zahájeného dovolacího řízení. Žádnou ústavněprávní argumentaci, kromě obecného poukazu na y a a y ČR, však stěžovatelé Ústavnímu soudu nepředestřeli.

Ústavní soud zvážil své postavení orgánu ochrany ústavnosti (y ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (y ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou současně zasaženy základní práva a svobody nad rámec kautel y, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení. V daném případě se Ústavní soud s argumentací stěžovatelů neztotožnil. Její těžiště spočívá pouze ve výkladu systematiky a účelu úpravy postavení vedlejších účastníků. Podle y se každý může domáhat "stanoveným postupem" "svého" práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle y podrobnosti a podmínky stanoví . Tímto zákonem je , jehož výklad je především věcí obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem ČR. Ústavní soud může do této oblasti vstupovat jen v případě, kdy rozhodnutím obecného soudu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Není pochyb, že v daném případě k takovému zásahu nedošlo. Stěžovatelé v předmětné věci vystupovali jako vedlejší účastníci. Rozsah "jejich" práv, kterých se mohou v rámci a 4y domáhat, je dán povahou vedlejšího účastenství. V řízení, ve kterém vystupovali, nehájili "svá" práva, nýbrž vystupovali na straně žalovaného a pomáhali mu v "jeho" sporu. Výsledek tohoto sporu měl pouze reflexní účinek na jejich právní postavení a nemohl se jich bezprostředně dotknout, neboť soud vedlejším účastníkům řízení nemůže ukládat povinnosti nebo přiznávat práva. Je proto věcí obyčejného zákona, aby postavení vedlejších účastníků v rámci jednotlivých stádií soudního řízení upravil. Pokud jim přizná procesní práva, mohou se jich domáhat podle y způsobem a za podmínek, které stanoví , na který y odkazuje. V daném případě jde proto o otázku, zda jim takové právo (v rovině obyčejného zákona) přiznává. Na tuto otázku nyní Nejvyšší soud ČR odpověděl záporně, když výše uvedeným výkladem dospěl k závěru, že toto procesní právo vedlejším účastníkům nepřísluší. Tento sjednocující závěr byl již publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1 a 2, roč. 2004, pod č. 3. K tomuto závěru se nyní přiklání i odborná literatura jako práce Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: . Komentář. II. díl, 6. vyd., Praha 2003, s. 1059, nebo Winterová, A. a kol.: s vysvětlivkami a judikaturou. Linde Praha 2003, s. 156. Dosud názor na tuto otázku nebyl jednotný. K tomu však lze pouze uvést, že Ústavní soud sice může mít pochybnosti o postupu výkladu obyčejného zákona, nicméně změna právního názoru sama o sobě nemůže být protiústavní a je součástí vývoje názorů na právo.

Z hlediska rozsahu jurisdikce Ústavního soudu v této věci je nutné odpovědět na otázku, zda je vůbec ústavně zaručeno právo na podání dovolání. Takové právo v České republice ústavně zaručeno není. Je věcí obyčejného zákona a zákonodárce, aby zvážil, komu právo nebo možnost podání mimořádného opravného prostředku poskytne. Pokud se rozhodne je neposkytnout a nejde současně o projev svévole nebo diskriminace, nelze to považovat za porušeníy ani mezinárodních závazků České republiky. Takovým zásahem není konečně ani vyloučení řádného opravného prostředku podle

odst. 2 , jak o tom svědčí konstantní judikatura Ústavního soudu. Právo na odvolání (nikoli dovolání) stanoví s některými výjimkami pouze Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto byla v této části ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Na tomto základě mohl Ústavní soud přistoupit k posouzení ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení a y a a y ČR. V tomto případě Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobami zjevně neoprávněnými. Ve smyslu písm. d)y ČR ve spojení s zákona je k podání ústavní stížnosti oprávněna pouze fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. usnesení ze dne 23. 2. 2004) konstatuje, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, jež vyústilo v napadené pravomocné rozhodnutí, neboť měli v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Vystupovali tak na straně někoho jiného, nikoli za sebe. Byli proto ve smyslu pravidel občanského soudního řízení v postavení vedlejšího intervenienta, nikoli intervenienta hlavního.

Řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti vedené před obecnými soudy bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalovanému Výzkumnémuu rostlinné výroby, jako osobě povinné, a to vůči žalobcům, tedy osobám oprávněným. Pro podání ústavní stížnosti však nestačí domněnka právního zájmu na výsledku řízení před obecnými soudy, nýbrž zásah do subjektivního veřejného ústavně zaručeného práva. Stěžovatelé za vedlejšího účastníka označili žalovanou stranu z řízení obecnými soudy. Ta však může před Ústavním soudem vystupovat pouze v roli stěžovatele samotného, neboť pouze do jejích práv mohlo být soudním rozhodnutím bezprostředně zasaženo. Takový subjekt proto nemůže být s ohledem na dispoziční zásadu, která ovládá spolu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, postaven proti své vůli do role vedlejšího účastníka. Svého postavení by se v takové pozici dokonce mohl vzdát, ačkoli případný úspěch stěžovatelů v řízení o ústavní stížnosti by se mohl bezprostředně dotýkat pouze jeho postavení. Vše to svědčí o tom, že podání ústavní stížnosti vedlejším účastníkem předchozího řízení neumožňuje.

Tato část ústavní stížnosti proto musela být odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Proto nebylo možné, aby byla ústavní stížnost v této části meritorně posouzena.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. června 2004