Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 11/03

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. R. a D. R., zastoupených JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2002, č. j. -76, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku krajského soudu citovaného v záhlaví, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 3. 2002, č. j. -50, ve výroku ukládajícím povinnost žalované České republice - Okresní úřad pro Prahu východ uzavřít se žalobci R. a A. P., jakožto s oprávněnými osobami dle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), dohodu o vydání nemovitostí. Stěžovatelé, kteří měli v předmětném sporu postavení vedlejších účastníků na straně žalované, tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení a 3 a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti vyplývá, že manželé P. byli až do roku 1988 bezpodílovými spoluvlastníky domu se stavební parcelou v obci a katastrálním území Radonice se součástmi a příslušenstvím, jež přešly po jejich emigraci do vlastnictví státu ke dni 16. 7. 1988 podle tehdy platného , . Dne 5. 11. 1992, tedy před nabytím účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného ve sbírce zákonů pod č. 164/1994, kterým byla v vymezujícím oprávněné osoby dle tohoto zákona zrušena podmínka trvalého pobytu, uzavřela Česká republika se stěžovateli kupní smlouvu, kterou získali předmětné nemovitosti do vlastnictví.

Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v důsledku ústavní stížností napadeného rozsudku bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle a 3 y, neboť nemohou plně využívat své vlastnické právo k nemovitostem. Dále uvádějí, že Krajský soud v Praze neposuzoval ani otázky právní jistoty a dopadu přísné aplikace restitučního zákona na jejich vlastnická práva. Postupem soudů bylo rovněž porušeno jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu y.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , na základě něhož si ověřil, že po několikaletém soudním řízení tento soud vyhověl návrhu žalobců a zavázal Českou republiku, jakožto povinnou osobu dle , k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí. Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil.

Stěžovatelé podali proti rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž bylo rozhodnuto dne 22. 5. 2003 usnesením, č. j. -97. Dovolání stěžovatelů, jakožto vedlejších účastníků na straně žalované České republiky v předmětném sporu, bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů, za použití ustanovení odmítnuto jako nepřípustné, neboť bylo z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti podáno neoprávněnou osobou.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření z 6. listopadu 2003 shledal ústavní stížnost nedůvodnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 2. 10. 2002, a zejména na právní důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska splnění náležitostí dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný osobou neoprávněnou. Ve smyslu tohoto ustanovení je k podání ústavní stížnosti oprávněna pouze fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, jež vyústilo v napadené pravomocné rozhodnutí, neboť, jak sami v ústavní stížnosti uvádějí a ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, měli v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně žalované. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost i ve shodě se svou dosavadní judikaturou, dle které je nutno také zkoumat, zda nenastala skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, v němž však bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech a povinnostech, a následkem je nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti (

). Za této situace by totiž Ústavní soud musel ochranu poskytnout.

Řízení o uzavření dohody o vydání předmětné nemovitosti vedené před obecnými soudy bylo ukončeno pravomocným rozsudkem krajského soudu napadeným ústavní stížností tak, že upravilo práva a povinnosti účastníků řízení uložením povinnosti žalované České republice, jako osobě povinné, vůči žalobcům, tedy osobám oprávněným. Odvolací soud ve svém rozhodnutí určil Českou republiku osobou povinnou ve smyslu , aniž by však posuzoval platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Českou republikou a stěžovateli a vyřešil tak otázku vlastnického práva k předmětné nemovitosti.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí krajského soudu není bezprostředním zásahem do vlastnického práva stěžovatelů a neporušuje a 3 y. Stěžovatelé mají k dispozici veškeré procesní prostředky, které jim právní řád České republiky k ochraně vlastnického práva poskytuje. Je tedy zřejmé, že ani z tohoto hlediska nelze dovodit aktivní legitimaci stěžovatelů k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve sporu, v němž byli stěžovatelé vedlejšími účastníky.

Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 23. února 2004