Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 254/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného advokátem Mgr. L. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. ,

takto:

I. Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. , a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. , se z a m í t á.

Odůvodnění:

I.

Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem ve výroku o uloženém trestu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a nově rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení § 148 odst. 1, 3 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že citovanými rozsudky porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v a násl. d, v y ČR a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Proto stěžovatel navrhuje napadené rozsudky obecných soudů jako protiústavní zrušit. Protože byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, žádá ve smyslu ustanovení odložit vykonatelnost napadených rozsudků, neboť prý to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon tohoto trestu by stěžovateli způsobil nepoměrně větší újmu, než jakou by měla újma případného odložení vykonatelnosti trestu.

III.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost, zakotvená v písm. d) y ČR, představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Jedná se o prostředek subsidiární (viz např. ustanovení a , o Ústavním soudu), který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práva u kompetentních orgánů veřejné moci, tzn. především u obecných soudů. Protože Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatel využije všechny zmíněné procesní prostředky, je zřejmé, že by nemělo docházet k souběžnému řízení a rozhodování o různých podaných procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím jako před Ústavním soudem.

Z přípisu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2002 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v předmětné věci dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé [ ve spojení s ], že současně s řízením o ústavní stížnosti probíhá u Nejvyššího soudu ČR řízení, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu ČR.

Proto Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil. Pokračovat ve věci bude poté, až Nejvyšší soud ČR o dovolání rozhodne.

IV.

K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků obecných soudů uvádí Ústavní soud následující.

Podle ustanovení může Ústavní soud "na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám".

Je zřejmé, že institut odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí představuje rozhodnutí zatímní a předběžné, takže případným vyhověním nebo odmítnutím tohoto návrhu Ústavní soud nemůže nijak prejudikovat konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti. Proto se také v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjadřovat k důvodnosti ústavní stížnosti.

Dále je nutno uvést, že možnost odložení vykonatelnosti představuje výjimku z obecné zásady, podle které ústavní stížnost nemá odkladný účinek ( ). Protože se jedná o výjimku, je nutno ji interpretovat restriktivně, a to za důsledného respektování shora citovaných zákonných podmínek.

V daném případě stěžovatel tvrdí, že výkon trestu odnětí svobody by pro něj nepochybně znamenal nepoměrně vyšší újmu než jakou bude "újma případného odložení vykonatelnosti tohoto trestu". Ústavní soud konstatuje, že (kumulativní) podmínkou postupu podle ustanovení je především to, že odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V souzené věci je však zřejmé, že veřejným zájmem je zájem na vykonání trestu odnětí svobody stěžovatelem, neboť tímto způsobem je chráněn zájem a účel trestního řízení, spočívající v ochraně zájmů společnosti, ústavního zřízení a práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob před trestnou činností (§ 1 trestního zákona). Přitom je evidentní, že účel trestního řízení (a tedy i veřejný zájem ve výše uvedeném smyslu) může být efektivně zajištěn především tehdy, jestliže trestní řízení proběhne rychle (§ 1 odst. 4 trestního řádu) a pokud po ukončení trestního řízení bezprostředně následuje výkon uloženého trestu. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze by v souzené věci citovanému důležitému veřejnému zájmu odporoval.

Protože k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je zapotřebí kumulativní splnění podmínek, že (1.) odklad nebude v rozporu s veřejným zájmem a že (2.) by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám a jelikož první z těchto podmínek v souzené věci není splněna, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na odklad vykonatelnosti není důvodný. Proto ho zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2002

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda senátu