Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 94/03

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města J., zastoupeného starostou RNDr. J. Č., právně zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 27. 8. 2002, čj. - 54,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou na poště dne 10. 2. 2003, se Město Jablonec nad Nisou (dále jen "stěžovatel") domáhalo zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "odvolací soud"), ve výroku o nákladech řízení pro porušení , a d (dále jen " "). Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení, který, za použití ustanovení a , neúspěšnému stěžovateli uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalované Šárce Kubátové.

Po odstranění formálních nedostatků ústavní stížnosti si Ústavní soud, v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen " "), jako účastníka řízení.

ve vyjádření uvedl, že předmětem řízení bylo vyklizení bytu. V době rozhodování odvolacího soudu nebyl stěžovatel vlastníkem nemovitosti, v níž se byt nacházel, protože v průběhu odvolacího řízení tuto nemovitost prodal. Při jednání odvolacího soudu byl stěžovatel poučen o možnosti procesního postupu podle a jeho zástupce byl dotázán, zda na žalobě trvá. Pokud by stěžovatel na změnu situace reagoval a po prodeji domu vzal žalobu zpět, mohl by odvolací soud, při rozhodování o nákladech řízení, přihlédnout k důvodům, které vedly ke zpětvzetí žaloby. Stěžovatel však na žalobě setrval, a proto nezbylo než rozhodnout o nákladech řízení podle úspěchu ve věci ( a , 2 ). Navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel se domáhal, žalobou podanou proti Š. K. (dále jen "žalovaná"), určení neplatnosti nájemní smlouvy a vyklizení bytu č. 5, I. kategorie, v Jablonci nad Nisou, ul. 28. října 42. Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 19. 3. 2001, čj. - 38, žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy zamítl a výrokem II. uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a předat stěžovateli, a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Vzhledem k částečnému úspěchu obou účastníků řízení (užívání bytu bez právního důvodu nezavinila žalovaná, ale zavinění bylo výlučně na straně stěžovatele), rozhodl soud prvního stupně podle , že účastníci řízení nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, a to do výroku II., ukládajícího jí povinnost vyklidit předmětný byt a do výroku III. o nákladech řízení. V průběhu odvolacího řízení bylo zjištěno, že byt, který měla žalovaná vyklidit, se nachází v domě, jehož vlastníkem se stalo, na základě kupní smlouvy ze dne 25. 6. 2002, s právními účinky vkladu vlastnického práva dne 28. 6. 2002, Bytové družstvo JBC 3593. Žalovaná se stala členkou tohoto bytového družstva a na základě tohoto členství užívá shora označený byt. Stěžovatel tedy v průběhu odvolacího řízení přestal být vlastníkem domu, ve kterém se vyklizovaný byt nacházel a ztratil aktivní legitimaci k žalobě na vyklizení bytu na základě ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Odvolací soud stěžovatele poučil o procesním postupu podle s tím, že mohl navrhnout, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení místo původního žalobce. Stěžovatel této možnosti nevyužil. Z tohoto důvodu odvolací soud výrokem I. svého rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se vyklizení bytu tak, že žalobu zamítl a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud, podle , rozhodl o nákladech řízení i před soudem prvního stupně. Současně konstatoval, že žalovaná byla v obou původně žalovaných nárocích zcela úspěšná a podle jí přísluší plná náhrada nákladů řízení, které vznikly v souvislosti s jejím právním zastoupením advokátkou.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 12. 2002, čj. - 67, odmítl podle a s tím, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (viz a ).

Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu dalších shromážděných podkladů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s právním závěrem odvolacího soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení y ČR. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.

Otázku nákladů řízení rozhodoval odvolací soud v souladu s . Podle , měl-li účastník ve věci plný úspěch, přizná mu soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl ve sporu úspěšný z důvodů shora uvedených, proto přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Bylo věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, před podáním žaloby k obecnému soudu a v průběhu celého civilního řízení před obecnými soudy, zvažovat všechny okolnosti a možné důsledky svých procesních postupů, včetně nákladů, které se žalobou souvisí. Případný neúspěch ve sporu, či povinnost uhradit vzniklé náklady, nelze pak vyčítat obecnému soudu jako zásah do ústavních práv, pokud v řízení byla dodržena příslušná zákonná ustanovení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že odvolací soud postupoval v intencích zákona, svůj právní závěr přijatelným způsobem zdůvodnil. Jeho postup nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.

Obdobně Ústavní soud neshledal ani blíže nekonkretizované porušení práva chráněného y, stěžovatelem dovozované pouze z nepříznivého výsledku, který pro něj ze sporu vyplývá.

Rovněž neobstojí stěžovatelem namítané porušení y. V tomto směru je nutno poukázat na tehdy platné ustanovení , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů, který upravoval možnost obracet se se stížnostmi na postup soudu, jde-li o průtahy v řízení. Věc prošla i dovolacím řízením, dnes je již skončená, takže rozhodování o eventuálních průtazích ve věci nepřichází v úvahu. Stěžovatel neprokázal využití svého práva k podání stížnosti podle citovaných zákonů, na údajné průtahy v řízení poukázal za stavu, kdy již bylo v projednávané věci vydáno pravomocné rozhodnutí.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2004 JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu