Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 549/03

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003, sp. zn. , a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních náležitostí, s výjimkou formální vady v předložené plné moci (substituční doložky), ve shodě se zákonem [ ,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 ( ) a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 ( -446) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na řádný proces a rozhodnutí obecných soudů považuje za nezákonná a kolidující s d, , a y ČR, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel konkrétně spatřuje porušení označených článků v tom, že v posuzované trestní věci byly porušeny základní zásady trestního řízení podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., neboť vina byla postavena na důkazech, které jsou v rozporu s trestním řádem a nevyplývá z nich jeho vina. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikaturu R 38/68, dle které nelze posuzovat vinu obžalovaného ze způsobu jeho obhajoby. Rovněž tak poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil ke skutkovým zjištěním, která nekorespondují, resp. jsou v hrubém nesouladu s vykonanými důkazy. Stěžovatel v obecné rovině a bez bližšího zdůvodnění tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena "těžkými" vadami, a to nejen pro rozpor s trestním řádem, ale též pro rozpor s již shora vyloženými právními limity. Navrhl proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, zrušil.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 ( ) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003 ( -446), kterým byl stěžovatel uznán vinným, že dne 16. října 2002 úmyslně usmrtil svou družku K. L., čímž spáchal trestný čin vraždy (§ 219 odst. 1 tr. zák.), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11 roků a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2003 - ) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. září 2003 ( ) odmítnuto proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Stěžovatel se ke svému jednání částečně doznal. Dále byly provedeny výslechy svědků D. M., K. S., K. K., S. Š., J. S.. Byly provedeny znalecké posudky z oboru zdravotnictví (odvětví soudního lékařství, psychiatrie a psychologie) a z oboru kriminalistické techniky (odvětví mechanoskopie, trasologie, biologie a daktyloskopie), bylo provedeno ohledání místa činu, pořízena jeho fotodokumentace a zajištěny stopy z místa činu. Dále pak vyžádána zpráva Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě o předchozím napadení K. L. stěžovatelem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, nevyplývá rovněž, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají (např. mimo částečné doznání stěžovatele bylo znalecky prokázáno, že textilní vlákna zajištěná na místě činu odpovídají materiálu oblečení stěžovatele, rovněž stopy na místě činu byly druhově shodné s obuví stěžovatele, na oděvu stěžovatele byla prokázána přítomnost lidské krve, bylo svědecky prokázáno, že vztah stěžovatele a K. L. byl konfliktní a stěžovatel jmenovanou již v minulosti fyzicky napadl, v den vraždy došlo mezi jmenovanými k hádce, apod.).

Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily ( , tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů ( tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti ( a y ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ostatně porušení výše uvedených článků d, y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod stěžovatel nijak blíže neodůvodnil. Obecné soudy neupřely stěžovateli jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých a nestranných soudů ( d). Z postupu stěžovatele je naopak zřejmé, že svých procesních oprávnění náležitě využil. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, aniž se jevilo účelným vyzývat právní zástupkyni stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. dubna 2004