Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 7/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. B., právně zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. listopadu 2000, čj. - 75, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2001, čj. - 40, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. září 2002, čj. - 107,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů včasnou ústavní stížnost, kterou se domáhala jejich zrušení. Současně s ústavní stížností podala i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jímž požadovala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako soudu odvolacího. Tato ústavní stížnost stěžovatelky je u Ústavního soudu vedena pod spisovou značkou .

O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 10. 9. 2002, čj. - 107. Tento rozsudek napadla stěžovatelka rovněž ústavní stížností, které byla přidělena spisová značka

. Usnesením ze dne 25. 9. 2003 spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému projednání pod

sp. zn.

.

Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů všech stupňů z důvodu údajné protiústavní aplikace dohody, uzavřené mezi vládou tehdejší ČSSR a vládou USA dne 29. ledna 1982, o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek. Uvedla, že tato mezivládní dohoda není součástí právního řádu České republiky a nebyla ani nikdy součástí právního řádu bývalého Československa, protože mj. nebyla nikdy vyhlášena v příslušné sbírce právních předpisů. Proto nelze, podle stěžovatelky, tuto dohodu na její případ aplikovat. Dohoda, která nemá vnitrostátní účinky, jí totiž nemůže odejmout status oprávněné osoby podle Tento zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by dávalo přednost mezinárodním smlouvám, na rozdíl např. od Proto byly, podle stěžovatelky, porušeny články 1, 2, 3, 4, 5, 36 a 37 d, článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a články 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě.

Z obsahu spisu sp. zn. Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou u uvedeného soudu dne 30. září 1995, domáhala restituce nemovitostí v katastrálním území Teplice podle Nemovitosti byly původně ve vlastnictví otce stěžovatelky a přešly na bývalý československý stát jako věci opuštěné v důsledku emigrace rodiny stěžovatelky do USA.

Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. listopadu 2000, čj. - 75, byl návrh stěžovatelky na uzavření dohody o vydání věci podle zamítnut. Okresní soud vzal v úvahu, že otec stěžovatelky uplatnil u vlády USA nárok na odškodnění na základě dohody mezi vládou tehdejší ČSSR a vládou USA ze dne 29. ledna 1982 o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek. Protože stěžovatelčin otec převzal, na základě citované mezivládní dohody, celkem částku 14 150,-- amerických dolarů, byly jeho nároky vypořádány.

K odvolání stěžovatelky byl dne 22. října 2001 rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. října 2001, čj. - 40, poté, co se uvedený odvolací soud ztotožnil s právní argumentací odvolání napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelka podala proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání a současně dne 4. ledna 2002 ústavní stížnost, kterou se domáhala zrušení rozsudků obecných soudů obou stupňů.

Dne 10. září 2002, usnesením čj. - 107, odmítl Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky podle , protože napadené rozhodnutí Krajského soudu nemělo po právní stránce zásadní význam.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení o údajném protiústavním použití mezinárodní dohody, která není součástí právního řádu ČR, a proto ji ani nelze aplikovat k tíži stěžovatelky. Ústavní soud se ovšem otázkou tzv. protiústavního použití obdobných dohod (uzavřených před rokem 1989 s jinými státy) již několikráte zabýval a dovodil, že jejich použití není protiústavní (srov. zejména usnesení

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 22, str. 365; nález

sp. zn.

, publikovaný v téže sbírce ve sv. 27, str. 65; případně usnesení

sp. zn.

, publikované ve sv. 27, str. 283 téže sbírky). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl v přezkoumávané věci od této své judikatury odchýlit.

Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nikdy nebyly součástí českého nebo československého právního řádu. To ovšem neznamená, že k nim orgány státu nemohou přihlédnout při aplikaci domácího práva. Nelze proto, přinejmenším z pohledu ústavně zaručených základních práv a svobod, nic namítat proti názoru obecných soudů, podle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok uspokojen jiným způsobem. K naplnění účelu totiž došlo jiným způsobem. Ústavní soud, který ve své rozhodovací činnosti upřednostňuje materiální (a nikoliv formální) pojetí právního státu a interpretaci právních norem z hlediska jejich účelu a smyslu, tedy připouští, že není v rozporu se smyslem , jestliže ke zmírnění některých majetkových křivd došlo jinou formou než prostřednictvím citovaného zákona. Účelem restitučních předpisů bylo pouze zmírnění některých majetkových křivd, k nimž v rozhodném období došlo. Jestliže tedy ke zmírnění křivd právního předchůdce stěžovatelky již došlo jiným způsobem, a to na základě mezivládní dohody, nelze ve vyloučení uplatněného restitučního nároku z režimu spatřovat rysy protiústavnosti (srov. shora cit. nález

sp. zn.

).

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. března 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu