Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 341/03

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Z., a. s., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2003, č. j. - 217, jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaného rozsudku krajského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. dubna 2001, č. j. -155, ve výrocích III. a IV., kterými bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobcům majetkové podíly podle , o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva ve smyslu ustanovení , a d (dále jen "").

V ústavní stížnosti stěžovatelka především nesouhlasí s právním názorem, o který obecné soudy opřely svá rozhodnutí, když odmítly při vypořádávání majetkového podílu oprávněných osob dle aplikovat ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), o volbě plnění dlužníkem. Z dikce , který používá termín "vypořádání" majetkového podílu, aniž by výslovně zvolil peněžní plnění, dovozuje, že závazek vzniklý z tohoto zákona a transformačního projektu je splnitelný více způsoby, a proto ve smyslu je dán důvod pro aplikaci , což vyplývá i ze samotného smyslu Bez ohledu na to, že stěžovatelka jako povinná osoba plnění zvolila, rozhodly soudy o plnění v penězích, aniž by se touto argumentací náležitě zabývaly, což dle jejího názoru nastoluje situaci, že je jí ukládána povinnost, pro niž v zákoně neexistuje podklad. Neústavní má být v těchto souvislostech i rozhodnutí o přiznání úroků z prodlení. Kromě toho stěžovatelka zpochybňuje odkaz soudu prvního stupně na rozsudek vrchního soudu, sp. zn. , který se dle jejího přesvědčení týká jiného skutkového stavu.

Dále stěžovatelka poukazuje na uplatňování rozdílných postupů při vypořádávání závazků v družstvech a v bývalých státních a komunálních podnicích, v jejichž případě žádná právní úprava právo na vypořádání těchto závazků peněžním plněním vůči novému subjektu nezakládala. Pro rozdílný postup není žádný adekvátní důvod a zakládá porušení ústavně právního principu, že obsah vlastnických práv je stejný a má stejnou ochranu.

Za této situace tedy nebyly v řízení dodrženy zásady spravedlivého procesu, neboť odvolací soud se nevypořádal s konkrétní obranou stěžovatelky obsaženou v odvolání a v jeho doplnění a nebyla poskytnuta ochrana jejím majetkovým právům.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , z něhož zjistil, že žalobci A. a J. Z. se na základě ustanovení proti stěžovatelce domáhali zaplacení částek 80.932,- Kč a 156.059,- Kč s příslušenstvím. Mezi stranami bylo nesporné, že navrhovatelé jsou osobami oprávněnými z tohoto zákona a včas požádali o vydání majetkových podílů a že stěžovatelka je osobou povinnou, a postupně se shodly i ohledně výše majetkových podílů. Stěžovatelka však odmítla vypořádání zaplacením peněžních částek, o které ji žalobci požádali prostřednictvím žaloby jí doručené dne 19. 4. 1995. Vzhledem k tomu, že dohody o způsobu vypořádání nebylo mezi stranami dosaženo, provedla stěžovatelka dopisem ze dne 20. 3. 2001 volbu plnění ve věcech, na niž však žalobci nereagovali. Soud prvního stupně proto rozhodoval pouze o způsobu jejich vypořádání. Shora uvedeným rozsudkem řízení částečně zastavil, ve výrocích III. a IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jednotlivým žalobcům částky, kterých se domáhali, se 17 % úrokem z prodlení z částek 92.677,- Kč a 167.804,- Kč od 20. 4. 1995 do 11. 10. 1996 a z částek 80 932,- Kč a 156.059,- Kč od 12. 10. 1996 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Úhradu 17 % úroku v období předcházejícím doručení návrhu stěžovatelce soud návrh zamítl a ve výrocích VII. a VIII. uložil stěžovatelce nahradit navrhovatelům náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí vycházel okresní soud z rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. , podle něhož nedojde-li k dohodě o vydání majetkového podílu v jiné formě, vyplývá z ustanovení nárok na peněžité plnění, a to zejména proto, že soud není povolán právem k tomu, aby určil způsob vypořádání mezi účastníky, ani tento způsob vypořádání sám ze zákona nevyplývá. Proto, má-li být právo na vypořádání majetkového podílu nárokem vymahatelným soudně, je třeba vyjít z jeho obecně vyjádřitelného hodnotového ekvivalentu, tedy peněžní částky. K volbě plnění dlužníkem podle soud zejména uvedl, že toto ustanovení nelze použít, přestože umožňuje stranám platně vypořádat jejich vztah mnoha různými způsoby, pokud by však měl zákonodárce v úmyslu ponechat způsob plnění zcela na vůli osoby povinné, byly by způsoby plnění a jejich pořadí v zákoně výslovně uvedeny a ze zákona by taková možnost byla nepochybně dána.

Stěžovatelka podala proti výrokům III., IV., VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích III. a IV. a výroky o nákladech řízení zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno. V odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně povinnosti vypořádat majetkový podíl v penězích a odkázal na ně. Dodal, že soudní praxe dospěla k závěru, že nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace a nesvěřuje rozhodnutí o něm ani soudu. Ve všech případech, kdy se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, proto nezbývá, než vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a uzavřít, že ustanovení a 3 zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu, poněvadž ustanovení nelze pro obdobné případy použít.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2003, podaném na žádost Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že v obdobné věci již dříve několikrát rozhodoval. Právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí krajského soudu je nejen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, který k předmětným otázkám zaujal autoritativní názor v poloze interpretace jednoduchého práva (srov. zejména rozsudek ze dne 8. srpna 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. ), ale především odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. např. usnesení vedená pod

sp. zn.

,

,

,

). Ústavní soud přitom neshledal důvod se od právního názoru vyjádřeného ve svých dřívějších usneseních odchýlit.

S názorem stěžovatelky, který zastává ohledně výkladu , a s argumentací, o kterou opírá svůj nárok na jiné vypořádání majetkového podílu než formou peněžního plnění, tedy nelze souhlasit. Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že se oprávněná osoba a transformované družstvo nedohodnou o způsobu vypořádání tohoto podílu, určovalo způsob vypořádání transformované družstvo proti vůli této osoby, byla by porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu.

Dále je třeba zdůraznit, že měl-li by být v takovém případě majetkový podíl vypořádán jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven v zákoně. Použití výrazu "vypořádání" samo o sobě, bez dalšího, ještě automaticky neznamená, že by způsob vypořádání, a to jakýkoliv, mohl stanovit soud. Takové pojetí by bylo v rozporu s a 4y, které stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a tedy ani strpět takový způsob uspokojení svého nároku, který není stanoven zákonem, a ani není k jeho stanovení zmocněn soud či jiný státní orgán. Zároveň by byl porušen i y zakotvující zásadu, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (

).

V tomto kontextu tedy obecné soudy postupovaly správně, když v situaci, kdy mezi účastníky nebylo dosaženo dohody o způsobu vypořádání majetkového podílu, vycházely (aby bylo právo nárokem vymahatelným soudně) z univerzality peněžitého plnění, a dospěly k závěru, že ustanovení zakládá nárok na zaplacení jeho peněžního ekvivalentu.

Obecné soudy rovněž nepochybily, když dovodily, že , upravující volbu mezi způsoby plnění v závazkových vztazích, nelze použít. Dlužníku by totiž příslušelo právo volby podle tohoto ustanovení pouze v případě možnosti splnit závazek více konkrétně určenými způsoby, které by vyplývaly z dohody účastníků nebo přímo ze zákona. V daném případě však k takové dohodě mezi účastníky nedošlo, a ani konkrétní alternativní závazky žalovaného nevymezuje. Z tohoto důvodu tedy nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatelky ohledně odkazu na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 1994, sp. zn. .

Ústavní soud dále považuje za nutné uvést, že soud by v souladu s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), nemohl přiznat vedlejším účastníkům nic jiného, než čeho se domáhali, neboť podmínkou pro takový postup je, že určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky z právního předpisu vyplývá.

K otázce uplatňování rozdílného postupu při vypořádávání majetkových podílů v družstvech a závazků vůči osobám, jejichž majetkové hodnoty přešly v minulosti do vlastnictví a užívání bývalých státních a komunálních podniků, Ústavní soud podotýká, že pokud zákonodárce tyto odlišné právní vztahy neupravil v rámci různých zákonů stejně, učinil tak proto, že tuto odlišnou úpravu považoval za vhodnou a důvodnou.

Námitky, že se odvolací soud nevypořádal s konkrétní obranou obsaženou v odvolání stěžovatelky a v jeho doplnění, považuje Ústavní soud za irelevantní. Soud druhého stupně sice v odůvodnění rozsudku neupřesňuje, proč nelze pro obdobné případy ustanovení použít, nicméně Ústavní soud nemůže posuzovat závěry soudu druhého stupně izolovaně od závěrů, o něž opřel svá rozhodnutí soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud ztotožnil a odkázal na ně.

Závěrům obecných soudů tak nelze vytýkat protiústavnost. Odvolací soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, byť i částečným odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, čímž své závěry podložil náležitými argumenty. Za těchto okolností není možné v jeho rozhodnutí, jímž stěžovatelce nevyhověl, spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení Ústavního soudu nemohlo být zasaženo ani do jejího vlastnického práva. Stěžovatelka sama uznává, že je vůči vedlejšímu účastníkovi povinnou osobou a že její povinností je majetkový podíl vypořádat. Nesouhlasí pouze se způsobem jeho vypořádání. Vzhledem ke shora uvedenému nemohl být porušen ani y, neboť povinnost vypořádat majetkový podíl ze zákona vyplývá a způsob vypořádání majetkového podílu byl stanoven v jeho mezích.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v , a y, a ústavní stížnost odmítl podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu