Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 134/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 23.4.1999, čj. -127, rozhodl výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 82.429,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 15.6.1994 do 14.7.1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. soud zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 3 % od 27.7.1993 do 14.6.1994 z částky 82.429,- Kč. Výrokem III. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě za mrtvý inventář částku 67. 561,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbytku nárok na zaplacení náhrady za mrtvý inventář výrokem IV. zamítl. Výrokem V. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem VI uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2.100,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.2.2000, čj. -156, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 273,- Kč a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1.827,- Kč v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbytku rozsudek Okresního soudu v Benešově v napadené části potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání.

Své rozhodnutí založil odvolací soud na tom, že bylo prokázáno, že žalobce byl od dubna 1993 samostatně hospodařícím rolníkem a o vydání majetkového podílu požádal dopisem, který byl žalovanému doručen 16.3.1994, má proto právo na vydání majetkového podílu podle To, že má žalobce právo na vypořádání majetkového podílu v penězích je již podle odvolacího soudu vyřešeno judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutím uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65/1998. Proto byl žalovaný povinen vyplatit mu majetkový podíl v penězích v devadesátidenní lhůtě a jejím marným uplynutím se dostal do prodlení. Proto byly žalobci kromě žalované částky přiznány i úroky z prodlení.

Žalovaný podal proti výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně ukládající mu zaplatit částku 82.429 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 15.6.1994 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, včasné dovolání, ve kterém namítá, že je dán dovolací důvod uvedený v , neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tak dána přípustnost dovolání dle (dále též jen „\"). Konkrétně namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou dopadu na posuzovanou věc, ani otázkou, zda uplatnění práva není v rozporu s dobrými mravy.

Žalovaný žádal, aby odvolací soud připustil dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, a to pro posouzení otázky zásadního významu, zda žalobci svědčí dle v platném znění, právo na peněžité plnění a zda je oprávněn žádat úrok z prodlení, když bylo prokázáno, že neprovozoval zemědělskou výrobu tak, jak to má na mysli , odmítal řádně nabídnutá plnění a mařil svým přístupem možnost uzavřít dohodu o vypořádání. Odvolací soud dovolání nepřipustil s odůvodněním, že tato otázka byla již v judikatuře vyřešena. Nevzal však v úvahu změnu provedenou , kdy byl pojem „vydání\" nahrazen pojmem „vypořádání\", což je podle ustálené judikatury pojem širší, vedoucí k závěru, že podíl může být vypořádán i jinými způsoby než v penězích, přičemž právo volby má dle ustanovení obč. zák. dlužník. Přiznání úroků z prodlení tam, kde zákon předpokládá uzavření dohody o způsobu vypořádání (nezakládá tedy jednoznačně právo na peněžité plnění) a listinnými důkazy je prokázáno, že žalobce sám uzavření jakékoliv dohody mařil, se žalovanému jeví být v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí obou soudů za správná.

Podle části dvanácté hlavy první bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle ve znění účinném před 1.1.2001).

179

Nejvyšší soud se především zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť právní otázka, zda podle , ve znění zákonného opatření č. , , , a nálezu Ústavního soudu č. 3/2000 Sb., přísluší vypořádání majetkového podílu z transformace v penězích, není dosud v judikatuře vyšších soudů řešena.

S dovolatelem lze souhlasit pouze v tom, že pojem vypořádání je pojmem širším než pojem vydání. V dalším dovolatelem zastávaný výklad dopadu novely provedené , kdy byl pojem „vydání\" nahrazen pojmem „vypořádání\", není správný. Pokud by totiž bylo možné, aby v případě, že nedojde k dohodě mezi oprávněnou osobou a transformovaným družstvem, způsob vypořádání majetkového podílu určovalo transformované družstvo proti vůli oprávněné osoby, byla by tak porušena zásada rovnosti účastníků soukromoprávního vztahu a dále byla prohloubena „nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, která byla sice již založena v roce 1992, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat, jimž mohl (nikoliv musel) být majetkový podíl vydán podle \" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.12.1999, č. 3/2000 Sb.). Dále je třeba uvést, že pokud by v případě absence dohody mělo dojít k vypořádání jiným způsobem než v penězích, bylo by nezbytné, aby takovýto způsob vypořádání byl upraven zákonem. A to i v tom případě, že by o způsobu tohoto vypořádání rozhodoval soud.

Pokud jde o samotný pojem vypořádání, je jeho použití v případě, že se jedná o uspokojení nároků oprávněných osob vyplývajících z jejich majetkových podílů v družstvu, vhodnější než použití pojmu vydání. Majetkový podíl oprávněné osoby představuje míru účasti na čistém jmění družstva k poslednímu dni čtvrtletí předcházejícího transformaci. Je tedy zřejmé, že použití pojmu vydání neodpovídá pojmu majetkový podíl. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví způsob vypořádání majetkového podílu z transformace (když ustanovení upravující volbu mezi způsoby splnění v závazkových vztazích pro tento případ použít nelze) a nesvěřuje rozhodnutí o způsobu vypořádání ani soudu, nelze než, stejně jako v případě předchozí dikce zákona (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24. 11. 1994, , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65/1998), dovodit, že soudu nezbývá, než ve všech případech, kde se o způsobu vypořádání účastníci nedohodli, vycházet z univerzality vypořádání nároku v penězích a uzavřít, že ustanovení a 3 zakládá pro takové případy nárok na zaplacení peněžního ekvivalentu určeného majetkového podílu. Za tohoto stavu pak nelze žalobci vytýkat, že jeho jednání není v souladu s dobrými mravy, když uplatňoval nárok, který byl oprávněn uplatnit a nepřistoupil na dohodu o jiné formě plnění, k jejímuž uzavření nebyl povinen.

V případě nároku na peněžité plnění je věřitel oprávněn po dlužníkovi, který je v prodlení se splněním závazku, požadovat úroky z prodlení.

Pokud jde o námitku dovolatele týkající se toho, že žalobce neprovozoval zemědělskou výrobu, a proto není oprávněn požadovat úrok z prodlení od uplynutí lhůty k plnění podle , dovolací soud se jí nemohl zabývat za situace, kdy oba soudy dospěly k závěru, že žalobce zemědělskou výrobu provozoval, neboť nejde o otázku právní, ale skutkovou a takovou otázku v případě přípustnosti dovolání podle řešit nelze.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek dovolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení , věty první, , 142 odst. 1 a , věty první , neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 8. srpna 2001

JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.

předsedkyně senátu