Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 324/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. , rozsudku Krajského soudu ze dne 1. 10. 2001, sp. zn. , a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. . Naposled citovaným rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti žalovaným V. M., J. M. a společnosti H., s.r.o., o převodu pozemku č. 306/14 o určení neplatnosti kupní smlouvy. Okresní soud zejména uvedl, že u žaloby na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, platí, že je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že má na takovém určení naléhavý právní zájem [ ]. Naléhavost právního zájmu přitom zpravidla spočívá v tom, že bez žalovaného určení práva či právního vztahu by žalobcovo právní postavení zůstalo nebo se stalo nejistým; k tomu však prý žaloba v daném případě nesměřovala. Rozhodnutí, kterým bylo zrušeno, že smlouva je neplatná, není totiž podkladem způsobilým ke změně v evidenci vlastnických vztahů k pozemku; v případě žalobcova úspěchu by tedy prý nastal stav právní nejistoty, neboť jako vlastníci předmětného pozemku by byli v katastru nemovitostí i nadále vedeni první žalovaný a druhá žalovaná.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací dospěl rovněž k závěru, že odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku není důvodné, neboť stěžovatel nesplňuje jednu ze základních podmínek pro aktivní legitimaci k podání žaloby podle ust. Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustné odmítl.

Podle názoru stěžovatele obecné soudy nevzaly zejména v úvahu, že naléhavý právní zájem ve smyslu ust. je prý třeba vykládat i ve vztahu k ust. o. z., tedy že výkon práv a povinností, vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Kupní smlouva, jejíž platnost stěžovatel v řízení před obecnými soudy zpochybňoval, byla podle jeho názoru uzavřena i v rozporu s ust. o. z., neboť jejím uzavřením byla údajně vytvořena situace, která vedla k porušování nezadatelných práv stěžovatele k nemovitosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Do interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ve zkoumaném případě postupovaly obecné soudy včetně Nejvyššího soudu v souladu s příslušným procesním předpisem, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva nebo svobody neporušily. Proto zásah Ústavního soudu - se zřetelem na uvedené zásady - není v souzené věci možný.

Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci

sp. zn.

, v níž byla řešena skutkově i právně obdobná problematika téhož stěžovatele. (Případy se lišily pouze napadenými soudními rozhodnutími a nemovitostí, o kterou se jednalo.) Na závěry zde uvedené lze tedy rovněž odkázat a doplnit, resp. zopakovat, že stěžovatelova ústavněprávní argumentace zůstává navíc pouze v rovině jednoduchého práva, které však bylo obecnými soudy rozhodujícími ve věci vyloženo a aplikováno ve shodě s obsahem hlavy pátéd a v souladu s konstantní soudní judikaturou; z hlediska ústavněprávního proto v takovém případě nemohlo dojít k žádnému pochybení.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2004

JUDr. Vojen Güttler

za předsedu I. senátu Ústavního soudu