Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 35/04

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H. právně zastoupené Mgr. P. M. Ph.D., advokátem proti nevyhovění žádosti stěžovatelky ze dne 13. 10. 2003 Českou správou sociálního zabezpečení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 1. 2004, se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, vyslovil, že níže popsaným trvajícím jednáním účastníka řízení České správy sociálního zabezpečení je porušována ústavně zaručená rovnost práv, plynoucí z d.

V projednávané věci přípisem ze dne 7. 11. 2003 Česká správa sociálního zabezpečení opakovaně nevyhověla žádosti stěžovatelky o zrušení regulace jejího vdovského důchodu dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, s odůvodněním, že ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, nelze na nárok stěžovatelky na důchodovou dávku ani na výplatu důchodu aplikovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 10. 1995 č. 365 824 415 byl stěžovatelce přiznán od 4. 9. 1995 starobní důchod ve výši 3 695,- Kč měsíčně a vdovský důchod ve výši 751,- Kč měsíčně. Vdovský důchod byl upraven podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, na polovinu, tj. 1438,- Kč a dále byl vdovský důchod redukován podle ust. cit. zák., limitujícího maximální výši součtu vdovského a starobního důchodu na 751,- Kč. Novou právní úpravou, provedenou , byly limity součtu vdovského a starobního důchodu zrušeny. Z toho plyne, že pro nároky na důchody vzniklé po 1. 1. 1996 maximální limity při souběhu vdovského a starobního důchodu neplatí. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že od té doby se postupně obracela na řadu státních úřadů a institucí, neboť pokládala limitování souběhu vdovských a starobních důchodů pro jednu skupinu žen za nespravedlivé. Na podání stěžovatelky bylo vesměs reagováno tím způsobem, že zpětnou účinnost , na nároky, které byly nabyty před 1. 1. 1996, nelze připustit. K tomu dále stěžovatelka opakovaně argumentovala a v ústavní stížnosti znovu uvádí, že zpětná účinnost , byla použita pouze v případě nároků mužů na vdovecké důchody po svých ženách, a to ustanovením , o důchodovém pojištění.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , ve znění pozdějších předpisů.

Dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle y.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337).

Ústavní soud judikoval, že při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno "pravomocné rozhodnutí" (tj. právní akt složený - v klasické podobě - z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), je třeba vycházet z toho, že pojem "rozhodnutí" stejně jako pojem "opatření" je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy. Není proto rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo případně, že věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového "rozhodnutí". Není tedy podstatné, jak je příslušné rozhodnutí označeno (rozhodnutí, jmenování, výměr, příkaz atd.), nýbrž skutečnost, že orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby (viz např. usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27 usn. č. 30, str. 337, viz dále např. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Z tohoto pohledu je tedy možno písemné vyřízení žádosti stěžovatelky Českou správou sociálního zabezpečení - jestliže stěžovatelka tvrdí, že jím byla dotčena na svých právech - považovat za rozhodnutí.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( , ve znění pozdějších předpisů), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a že zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle ust. , ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

V právní věci stěžovatelky za takové opravné prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu ust. , ve znění pozdějších předpisů, je nutno považovat opravné prostředky, které proti správnímu rozhodnutí poskytuje , (hlava II. a hlava III. ).

Pokud se tedy stěžovatelka domnívá, že způsobem vyřízení její žádosti Českou správou sociálního zabezpečení byla poškozena na svých právech, bylo na místě, aby v zákonné lhůtě podala ve smyslu , , žalobu proti "rozhodnutí" správního orgánu ke krajskému soudu ve správním soudnictví (Městskému soudu v Praze), případně dále opravný prostředek proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, kterým je kasační stížnost, o které rozhoduje Nejvyšší správní soud. Pokud tak neučinila, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a podanou ústavní stížnost je nutno posoudit jako nepřípustnou.

Dle ust. , v platném znění, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. a) cit. zák.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj