Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 521/03

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce O., zastoupené JUDr. K. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, čj. -143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, čj.

-143, když tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle d (dále jen " ").

Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud ČR podle , dovolání stěžovatelky poté, co dospěl k závěru, že podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17 je třeba podané dovolání projednat podle dosavadních předpisů, tj. podle před novelou provedenou citovaným zákonem (dále jen " "). Podle může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované věci nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci dne 5. 12. 2002, a tak posledním dnem lhůty k podání dovolání bylo datum 6. 1. 2003, stěžovatelka však podala dovolání až dne 17. 1. 2003, tj. opožděně.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postup Nejvyššího soudu ČR byl nesprávný, a to vzhledem k vadnému výkladu příslušných přechodných ustanovení Dle názoru stěžovatelky smyslem a účelem těchto ustanovení je zajistit účastníkům řízení stejné postavení od zahájení řízení až do jeho ukončení tak, aby v přezkumném nebo dovolacím řízení byly procesní úkony účastníků a postup soudu po stránce procesní přezkoumány a hodnoceny podle stejných procesních předpisů, jimiž se řídil soud prvního stupně v nalézacím řízení a soud odvolací v řízení odvolacím. Uvedeným ustanovením bylo učiněno zadost tím, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jednáno a o věci rozhodnuto podle dosavadních procesních předpisů a stejně postupoval i odvolací soud. Pokud však bylo dovolání podáno za účinnosti novely po pravomocném skončení odvolacího řízení, platí pro dovolání podávané za účinnosti zmíněné novely lhůta novelou stanovená.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu ČR, pokud jde o interpretaci a aplikaci přechodných ustanovení , obsažených v části dvanácté, hlavě I., a to ve vztahu k délce lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Otázkou výkladu zmíněných přechodných ustanovení se Ústavní soud již v řadě případů zabýval a dospěl k závěru, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17 Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou (viz např. usnesení ze dne 24. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 25. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 15. 11. 2001,

sp. zn.

(ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných) a usnesení ze dne 20. 2. 2002,

sp. zn.

, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 25, usn. č. 7). Ústavní soud v této souvislosti rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 8, č. 66). Rozhodnutím dovolacího soudu tak nemohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva), jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť bylo na stěžovatelce, aby svá práva realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu y a využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. února 2004