Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 397/03

Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené JUDr. R. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, čj. -75, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2001, čj. -49, usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 7. 2001, čj. E 1411/2000-41, usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 9. 2000, čj. E 1411/2000-9, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. -39 a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 1999, čj. -23, spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti uvedených rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2003 brojila stěžovatelka, jak lze dovozovat z obsahu ústavní stížnosti, proti všem výše uvedeným rozhodnutím shora uvedených soudů s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva daného hlavou pátou, konkrétně a d, podle kterých má každý právo na spravedlivý proces a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále stěžovatelka navrhla i odložení vykonatelnosti všech shora uvedených rozhodnutí.

Svá tvrzení ohledně porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka zdůvodňuje tím, že ani rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 1999, čj. -23, ani rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. -39, jí nebyly dosud řádně doručeny, a proto ani jeden z nich nemůže být pravomocný a vykonatelný. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že jako žalovaná učinila v řízení, v němž bylo vydáno prvně uvedené rozhodnutí (z důvodu neočekávaně vzniklé situace), vůči soudu dne 25. 10. 1999 podání (telefonicky a faxem), avšak soud k tomuto podání nepřihlédl, zahájil jednání v jiném než v předvolání stanoveném čase, provedl dokazování a vyhlásil rozsudek s tím, že k doručení faxových podání stěžovatelky uvedl, že nebyly předloženy ani do 27. 10. 1999. K tomuto mělo dojít i přesto, že stěžovatelka na údajně nezákonný postup soud upozorňovala. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem mají být rozhodnutí vydaná (na základě citovaných rozsudků) v řízení vykonávacím, a to usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 9. 2000, čj. E 1411/2000-9, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí proti stěžovatelce pro 4.761,90 Kč s příslušenstvím, usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2001, čj. E 1411/2000-41, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení dané exekuce, jakož i navazující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2001, čj. -49, kterým bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno posledně citované usnesení okresního soudu, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, čj. -49, jímž bylo podle a dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu (výše citovanému) odmítnuto, v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, jak jsou shora označena.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, načež dospěl k závěru, že tomu tak není z níže uvedených důvodů.

Pokud jde o již citované rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, ani Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by eventuální nesprávnost, resp. protiústavnost, měla spočívat. Jde-li o námitky stěžovatelky proti rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu , předmětnou problematikou se soudy obou stupňů zabývaly, především z podrobně odůvodněného rozhodnutí soudu druhého stupně je zjevné, že se daný soud otázkou nevykonatelnosti exekučního titulu (tj. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 1999, čj. -23, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. -39), jež byla údajně způsobena nedoručením především posledně citovaného rozsudku stěžovatelce, plně vypořádal, když uvedl, že pokud udělila stěžovatelka plnou moc Ing. J. H., aby ji "zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. -17", pak soudy v nalézacím řízení postupovaly správně, když se jmenovaným jednaly jako se zástupcem stěžovatelky pro celé řízení a doručily jen jemu rozhodnutí odvolacího soudu ( věta první ). Bylo tomu tak proto, že uvedenou formulací byla označena věc nebo řízení, kterého se plná moc týká, nikoliv soud určitého stupně a řízení před tímto soudem; v okamžiku udělení plné moci totiž nebyla známa spisová značka odvolacího soudu, a proto ani stěžovatelka nemohla řízení označit jinak, než jak je uvedeno (kdy navíc řízení je u soudu prvního stupně vedeno pod stejnou spisovou značkou i včetně případného řízení odvolacího). Z uvedeného je dle názoru Ústavního soudu patrné, že obecné soudy, konkrétně pak soud odvolací, své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily, čímž dostály svým povinnostem ve smyslu , takže nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Z uvedeného důvodu nutno považovat ústavní stížnost - v této části - za zjevně neopodstatněnou [ zákona].

Napadá-li stěžovatelka ze stejného důvodu také usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 9. 2000, čj. E 1411/2000-9, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, pak na ně lze vztáhnout výše uvedené závěry. Kromě toho, jak možno dovozovat z ústavní stížnosti a jejích příloh, proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nepodala odvolání, a tak z její strany nedošlo, jde-li o toto rozhodnutí, k vyčerpání všech prostředků, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Pakliže Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ve věci návrhu na zastavení exekuce - konkrétně ve vztahu k posouzení otázky doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. -39, žádné pochybení, lze vycházet z toho, že tento byl (jakožto rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje) doručen stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce nejpozději dne 22. 6. 2000. Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě 60 dnů (§ 72 odst. 2 zákona); proto se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelky ve vztahu k rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení již nemohl zabývat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 19. února 2004