Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 93/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Š., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. , spolu s návrhem na vydání usnesení podle ust. , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecného soudu (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 -

-362) a tvrdil, že jím a řízením mu předcházejícím došlo k porušení a d.

Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. ledna 2002

(-322), ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002 (-362), byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby [§ 148 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. ledna 2002], kterého se měl dopustit tím, že:

1. jako plátce daně z přidané hodnoty za svou firmu O. v přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH) podaného u Finančního úřadu v Karlových Varech:

* za IV. čtvrtletí roku 1995 uplatnil fakturu č. 95-324/100100 z 30.12.1995 od dodavatele Cimex Holding, a. s., na DPH ve výši 6.723,- Kč,

* za II. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 11/771-0796/1 s datem vystavení 29. 5. 1996 od dodavatele Compuco, spol. s r. o., na DPH ve výši 38.500,- Kč,

* za IV. čtvrtletí roku 1996 uplatnil fakturu č. 28396 z 20.12.1996 od dodavatele Kryma, s. r. o., na DPH ve výši 101.783,20 Kč,

přičemž vykazovaný náklad nevynaložil, když všechny uplatněné faktury nebyly vystaveny uvedenými obchodními společnostmi, a tím dosáhl neoprávněného odpočtu DPH ve výši 147.006,40 Kč ku škodě státního rozpočtu České republiky, z něhož byly prostředky neoprávněně odčerpány,

2. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období z roku 1995 podaného Finančnímu úřadu v Karlových Varech, zkrátil daň tak, že záměrně vykázal hospodářský výsledek za rok 1995 o 105.880,01 Kč nižší, než měl vykázáno v hlavní knize, dále do základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklady ve výši 30.560,- Kč a tento náklad doložil fakturou dodavatele C. H., a. s., přičemž tento náklad nevynaložil, neboť faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem, a tím zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1995 o částku 38.668,- Kč,

3. jako plátce daně z příjmů fyzických osob, v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996, zkrátil tuto daň tak, že

* záměrně neuvedl v daňovém přiznání své příjmy ze závislé činnosti za rok 1996 u obchodní společnosti C. H., a. s., ve výši 28.054,- Kč jako základ daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků,

* neoprávněně do základu pro výpočet této daně započetl náklad 484.619,30 Kč, který doložil fakturou dodavatele K., s. r. o, přestože mu tento náklad nevznikl a faktura nebyla vystavena uvedeným vystavovatelem,

* neoprávněně od základu pro výpočet tohoto druhu daně započetl náklad 174.993,- Kč, který doložil fakturou od dodavatele C., spol. s r. o., přičemž tento náklad ve skutečnosti nevynaložil, když se jednalo o fakturu, která nebyla vystavena uvedenou obchodní společností, a tímto jednáním zkrátil daň z příjmů fyzických osob za rok 1996 o částku 223.140,- Kč ke škodě České republiky.

Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců (§ 148 odst. 1 tr. zák.) s tím, že výkon uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků (§ 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák.).

Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení svých základních práv v tom, že "popis subjektivní stránky jednání není v podstatě obsažen ani v samotné obžalobě a také že orgány činné v trestním řízení se v průběhu celého řízení subjektivní stránkou jednání stěžovatele vůbec nezabývaly, natož aby se ji snažily prokázat". Stěžovatel se proto domnívá, že v důsledku nezákonného sdělení obvinění byla proti němu nezákonným způsobem podána obžaloba, a tedy jsou nezákonná i odsuzující rozhodnutí obecných soudů. Byly tedy porušeny i základní zásady trestního řízení. Dále stěžovatel poukázal na to, že porušení a d nemůže být konvalidováno tvrzením, že stěžovatel byl po celou dobu zastoupen obhájcem a musel tedy vědět, že je proti němu vedeno trestní stíhání z úmyslného trestného činu. Stěžovatel, poukazujíc na to, že vyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k dispozici, navrhl, aby Ústavní soud vydal usnesení podle ust. zákona a aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označeno, zrušil.

Účastník řízení, Krajský soud v Plzni, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v dané věci neprováděl v rámci veřejného zasedání dokazování a ani důkazy provedené soudem I. stupně neopakoval; byl proto vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně (§ 263 odst. 7 tr. ř.). Námitky procesního charakteru, které uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni přezkoumal a své úvahy promítl do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Účastník poukazuje na to, že stěžovatel nevyčerpal všechny procení prostředky (dovolání). Dle jeho názoru byl dán dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Účastník nevznesl žádný procesní návrh stran ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Plzni se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. , který obdržel dne 15. prosince 2003, a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti a vyjádření účastníka řízení konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel své obecné a blíže nekonkretizované tvrzení o absenci "popisu subjektivní stránky" odůvodňoval tím, že se jí orgány činné v trestním řízení nezabývaly a ani se jí nesnažily prokázat. Jde tedy o tvrzení skutkové povahy, které se dotýká procesního postupu těchto orgánů. Ústavní soud se k námitce účastníka zabýval tím, zda je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona). Vzhledem k zmíněné povaze tvrzení stěžovatele a restriktivní praxi Nejvyššího soudu ČR, ve vztahu k dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 tr. ř., Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou.

Ke zmíněné námitce stěžovatele, která tvoří těžiště ústavní stížnosti, se sluší konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a zejména pak z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, jak je vpředu označeno, vyplývá, že označené soudy se tímto tvrzením stěžovatele, které uplatnil v podstatě shodně v řízení před obecnými soudy (v doplnění odvolání), zabývaly a v odůvodněních svých rozhodnutí se s ním ústavně konformním způsobem vypořádaly (, tr. ř.), a to natolik, že ani pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze těmto obecným soudům cokoli vytknout.

Z připojeného spisu obecného soudu plyne, že stěžovatel (ani jeho obhájce) nevyužili možnosti prostudovat spis (č. l. 201), před vynesením rozhodnutí v řízení před soudem I. stupně byl zamítnut návrh na výslech svědka P. K., procesní strany další důkazy nenavrhly (č. l. 313), poté bylo přistoupeno k závěrečným řečem. Odvolání podal stěžovatel prostřednictvím svého tehdejšího obhájce, návrhy na provedení důkazů v něm nevznesl (č. l. 336 až 340) ani v jeho doplnění (č. l. 354 až 356), a v protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. listopadu 2002 (č. l. 359) je uvedeno, že nejsou žádné návrhy na doplnění dokazování. Odvolací soud dokazování neprováděl. Z uvedeného plyne, že stěžovatel neměl námitky proti skutkovému stavu věci. Ze spisu dále vyplývá, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, a to zejména listinnými důkazy - fakturami, k nimž byly vyslechnuti svědci (zástupci daňových subjektů), dále byly slyšeny svědkyně - pracovnice finančního úřadu a vyžádána zpráva finančního úřadu o vyčíslení škod, když postupováno bylo dle názoru nalézacího soudu tak, aby byla zohledněna toliko jednání, která byla kryta úmyslným zaviněním stěžovatele a nikoli pouze zaviněním z nedbalosti. Byl tedy zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a to i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci přijaly obecné soudy právní závěr, který má v provedeném dokazování oporu. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů ( a y ČR) a za daných okolností pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní soud není totiž další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly ostatně stěžovatelem ani tvrzeny.

Ze spisu obecného soudu rovněž plyne, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nejsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, za splnění kteréžto podmínky by bylo porušeno právo na fair proces podle d (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavního soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), a dále to, že nalézací soud rozhodl o skutku popsaném v obžalobě ( tr. ř.), jež byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání ( tr. ř.).

Nelze proto než uzavřít, že z rozboru věci plyne, že stěžovatel byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (d). Stěžovateli byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby tak, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce (d) a bylo mu tedy zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislých a nestranných soudů (d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jehož ostatně náležitě využil. Nedošlo proto k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti, nebylo nutné zabývat se návrhem stěžovatele na vydání usnesení podle § 39 zákona, který Ústavní soud obdržel dne 27. ledna 2004.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. února 2004