Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 339/02

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 27. března 2002, sp. zn. ,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud") ze dne 27. března 2002, sp. zn. , kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti společnosti W., spol. s r. o., na zaplacení částky 12 840,-- amerických dolarů s příslušenstvím.

Spor mezi stěžovatelem a společností W., spol. s r. o., vznikl ze smlouvy o poradenských a souvisejících službách ze dne 27. července 2000, kterou se W., spol. s r. o. (dále jen "W."), zavázal poskytovat poradenství v oblasti termínovaných obchodů na komoditních burzách. Současně stěžovatel zplnomocnil W. k dispozici s jeho prostředky na futures účtu. Podle mínění stěžovatele W. porušil smluvní povinnosti a stěžovateli tak vznikla škoda 12 840,-- amerických dolarů. Proto podal na W., v souladu s čl. XII. odst. 3 smlouvy o poradenských a souvisejících službách ze dne 27. července 2000, žalobu k Rozhodčímu soudu.

Stěžovatel obsáhle polemizuje s právními i skutkovými závěry Rozhodčího soudu a domnívá se, že Rozhodčí soud vybočil ze zásady volného a nestranného hodnocení důkazů, nebyl při rozhodování nestranný, nevzal zřetel na důkazy tvrzené stěžovatelem a provedenému dokazování přiřadil jiné právní závěry, než přiřadit měl. Rozhodčí soud se tak dopustil procesního excesu a porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a právo na soudní ochranu podle d.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda Rozhodčího soudu a společnost W., jako vedlejší účastník.

Předseda Rozhodčího soudu ve svém vyjádření uvedl, že Rozhodčí soud "nevstupuje do řízení o zrušení rozhodčího nálezu jako účastník, protože nemá věcnou pasivní legitimaci v tomto řízení." Protože Rozhodčí soud je na základě rozhodčí smlouvy povolán k rozhodování o majetkových sporech mezi účastníky řízení, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, nemůže být jako účastník a ani jako vedlejší účastník pasivně legitimován v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, neboť má pouze procesněprávní postavení, vyplývající z jeho pravomocí rozhodovat o daném hmotněprávním vztahu mezi účastníky sporu.

Společnost W. na výzvu uvedla, že nejsou splněny zákonné podmínky pro podání ústavní stížnosti, neboť v případě Rozhodčího soudu nejde o orgán veřejné moci, ale o soukromou osobu, na níž stěžovatel a vedlejší účastník W. delegovali rozhodčí doložkou možnost rozhodovat případné rozpory a nejasnosti jejich smluvního vztahu, se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Ústavní stížnost stěžovatele považuje za nepřípustnou i podle , o Ústavním soudu, protože stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv. Proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti. V případě, že ústavní stížnost nebude odmítnuta, navrhuje ji zamítnout, protože rozhodčím řízením nebylo porušeno žádné u ČR chráněné právo.

Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve přezkoumal formální náležitosti podaného návrhu, mj. se zabýval přípustností ústavní stížnosti.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil Ústavní soud mj. v nálezu

sp. zn.

in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C.H.Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [ ve spojení s ], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle . Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručeno možností soudního přezkumu podle části čtvrté , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. důvody vypočtené v ustanovení ). Toliko rozhodnutí obecného soudu, podle části čtvrté , může být napadeno ústavní stížností (srov. usnesení

sp. zn.

, publikováno in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, usnesení č. 41, str. 563). Stěžovatel této možnosti nevyužil a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu shora citovaného ve spojení s . Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Charakter rozhodčí činnosti, byť ve věcech, v nichž by jinak rozhodovaly obecné soudy, je založen na vůli stran delegovat smlouvou urovnání a řešení jejich sporu, ať již skutkového či právního, na třetí subjekt. Výsledek rozhodčí činnosti (rozhodčí nález) je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce vyjasňuje existující závazkový vztah v zastoupení stran, nikoliv v zastoupení státu. Jeho moc tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od vlastní soukromé moci stran určovat si svůj vlastní osud (srov. podobně usnesení

sp. zn.

ze dne 15. července 2002, publikováno in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usnesení č. 20, str. 257).

Z toho rovněž vyplývá, že pokud by Ústavní soud, za dané procesní situace, rozhodoval o meritu ústavní stížnosti, rozhodoval by ve věci, k jejíž projednání není příslušný. Nezbytnou podmínkou ústavní stížnosti je to, že jí lze napadnout rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu písm. d) y ČR, resp. ve smyslu ust. , o Ústavním soudu. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu citovaných ustanovení y ČR a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a podle téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2004

JUDr. František Duchoň

soudce Ústavního soudu