Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 323/03

Ústavní soud rozhodl dne 14. 1. 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K.F. P., a. s., zastoupené Mgr. R. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, čj. -79, spojené s návrhem na zrušení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ , , a odst. 4 zákona], brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, čj. -79, když tvrdí, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle d (dále jen " "), y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl podle , věty první, a dovolání stěžovatelky s tím, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není daný mimořádný opravný prostředek přípustný. Jak vyplývá z odůvodnění uvedeného usnesení, Nejvyšší soud vycházel z toho, že věc je třeba projednat podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen " "). Pokud jde o samotnou přípustnost dovolání, uvedený soud konstatoval, že stěžovatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Za této situace přípustnost dovolání dle jeho názoru není dána na základě ustanovení , protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, dovolání není přípustné ani podle ustanovení , neboť odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka nenavrhla, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být z hlediska rovněž přípustné. S ohledem na to, že stěžovatelka netvrdila, a nevyplývá to ani z obsahu spisu, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad ve smyslu , dovolání přípustné není. K tomu dovolací soud poznamenal, že na výše uvedeném závěru nemůže měnit nic nesprávné poučení o možnosti podání daného mimořádného prostředku, obsažené v závěru písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že postup, dle kterého by měla podávat návrh na přípustnost dovolání již v průběhu odvolacího řízení, představuje závažný zásah do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, zejména v souvislosti s běžnou zásadou soudního procesu, a to domoci se přezkumu rozhodnutí soudů nižšího stupně soudy stupně vyššího. Je tomu tak proto, že pozice účastníka se předem takovým návrhem oslabuje, neboť dává najevo, že jeho odvolací argumentace je "natolik slabá", že a priori lze očekávat (resp. že tento účastník řízení očekává), že odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka dále tvrdí, že interpretace ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. je sporná, neboť je možno dospět i k názoru, že projednáním a rozhodnutím se rozumí pouze úprava procesního postupu soudu po podání dovolání, nikoliv podmínky pro samotné podání dovolání. Za sporný považuje stěžovatelka i výklad , že nezbytnou podmínkou pro to, aby se dovolací soud mohl vůbec zabývat otázkou zásadního právního významu (a přípustností dovolání), je podání návrhu účastníka na připuštění dovolání odvolacím soudem ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Konečně stěžovatelka namítá, že poučení o dovolání bylo odvolacím soudem podáno podle , ve znění účinném od 1. 1. 2001, takže ten vycházel z názoru, že se podmínky pro jeho podání budou řídit příslušnými ustanoveními ; tímto poučením se následně stěžovatelka řídila, přičemž jí nemůže být k újmě, jestliže postupovala v souladu s předmětným poučením. Spolu s ústavní stížností byl stěžovatelkou podán návrh na zrušení ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. , protože uvedené ustanovení ukládá dodržet procesní postup, který je v rozporu s ústavně zaručenými právy, jak jsou uvedeny shora.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovatelce nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

V prvé řadě je třeba uvést, že právo na dovolání je upraveno , tj. "jednoduchým právem", přičemž žádné ústavně zaručené právo na uvedený mimořádný opravný prostředek neexistuje. Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté, hlavy I., bodu 17. ; Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle d (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).

Pokud jde o pochybnosti stěžovatelky ve vztahu k výkladu přechodných ustanovení , v řadě dřívějších případů již Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Nejvyššího soudu ČR v daném ohledu lze považovat za ústavně konformní (viz např. usnesení týkající se délky lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 25. 1. 2002,

sp. zn.

, ze dne 15. 11. 2001,

sp. zn.

, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikovaných, a ze dne 20. 2. 2002,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 25, usn. č. 7). Stejně tak je třeba odmítnout pochybnosti stěžovatelky ohledně výkladu ustanovení ze strany dovolacího soudu, k čemuž je třeba dodat, že ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti svou alternativu výkladu tohoto ustanovení nijak nezdůvodňuje.

Za zcela nedůvodnou nutno považovat i hlavní námitku stěžovatelky, že se vzhledem k ustanovení oslabuje pozice dotčeného účastníka. Dle názoru Ústavního soudu totiž z ničeho není patrné, jak by se z právního hlediska návrh na připuštění dovolání podle citovaného ustanovení mohl projevovat na výsledku odvolacího řízení; ostatně i úvahy o jakési "psychologické" nevýhodě se nejeví jako opodstatněné, když dle názoru Ústavního soudu daný postup nelze chápat jako projev "slabosti", nýbrž běžné procesní opatrnosti. Kromě toho stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by daná skutečnost byla důvodem nepodání návrhu na připuštění dovolání. Stejně tak je třeba odmítnout stěžovatelčinu argumentaci týkající se jednání v důvěře v poučení vyslovené v rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že i kdyby příslušné poučení bylo správné, nic by se tím na její právní pozici, pokud jde o přípustnost dovolání, nemohlo změnit, přičemž je třeba se plně ztotožnit s názorem Nejvyššího soudu ČR, že nesprávné poučení nemůže v rozporu s právem založit přípustnost dovolání; o újmu na právech, na níž stěžovatelka poukazuje, zjevně nemůže jít tehdy, pokud žádné takové právo zakotveno není.

Vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu nemohlo být porušeno právo na spravedlivý proces stěžovatelky a v souvislosti s tím ani jiná ústavně zaručená práva, jak se namítá v ústavní stížnosti, neboť bylo na ní, aby svá práva realizovala "stanoveným postupem" ve smyslu y a využila zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení zákona, tzn. do návrhu na zrušení ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, osud dané ústavní stížnosti sdílí rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (viz např. usnesení ze dne 3. 10. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, usn. č. 22).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. ledna 2004