Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 132/03

Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele C. Z., zastoupeného JUDr. K. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. února 2001 č. j. -64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2002 č. j. -86, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2003 č. j. -103, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností ze dne 6. března 2003, následně doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. března 2003, tj. podanou včas a i v ostatním splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces zakotveném v d.

Ve svém návrhu stěžovatel vytkl v předmětné pracovněprávní věci rozhodujícím soudům, že ve smyslu y ČR neposkytly ochranu jeho právu, když má za to, že svým postupem porušily , jakož i , , , a , , ve znění pozdějších předpisů.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. února 2001 č. j. -64, zamítl žalobu stěžovatele o určení neplatnosti výpovědi a náhradu mzdy, přičemž Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. února 2002 č. j. -86, rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry založenými na zjištění a z toho plynoucími důsledky, že stěžovateli byla dána výpověď tehdejším žalovaným v souladu s ustanovením V tomto ohledu stěžovatel obecným soudům s poukazem na konkrétní a blíže rozvedené výhrady vytýká nepřesnost a nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Zejména potom zdůrazňuje i skutečnost neprovedení jím navrženého listinného důkazu v řízení před odvolacím soudem (Směrnice č. 210/99 SBD Zahradní město - provozní řád automatizačního informačního systému), jenž svědčí o tom, že Opatření ředitele č. 17 ze dne 10. srpna 1999, o jehož nedodržení se podřazení pod výpovědní důvod uvedený v citovaném ustanovení opíralo, bylo zrušeno v době, kdy se měl tvrzeného porušení pracovní kázně dopustit. Protože se stěžovatel domnívá, že předmětná rozhodnutí obecných soudů řeší otázky zásadního právního významu, domáhá se i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2003 č. j. -103, kterým dovolací soud tomuto jeho názoru nepřisvědčil, a jímž byl jeho mimořádný opravný prostředek podaný s odkazem na ust. odst. 3 odmítnut.

Z obsahu napadených rozhodnutí, ani připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. , jejž si Ústavní soud vyžádal, zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele shledán nebyl. Jím předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit jejich dotčení ( y ČR), neboť Ústavnímu soudu přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se sním případně sám neztotožňoval, neboť není další odvolací instancí v systému obecných soudů.

Ve věci stěžovatele nebyly shledány vady dokazování náležející do kategorie důkazů opomenutých (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

a další), jednak se ani nejedná případ, kdy by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy by v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (např.

sp. zn.

,

sp. zn.

a další), a tudíž by bylo založeno kasační oprávnění Ústavního soudu.

Obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně ve svých rozhodnutích vypořádaly ( ) a jak se z připojeného spisu podává, v řízení mu umožnily realizaci jeho procesních práv. Právní posouzení jimi učiněné potom nevybočuje z mezí a hledisek předvídaných ust. Pokud potom Městský soud v Praze jako soud odvolací neprovedl stěžovatelem navržený důkaz, postupoval ve shodě s intencí , reflektujícím zásadu projednací modifikovanou systémem neúplné apelace uplatňujícím se od 1. ledna 2001 v občanském soudním řízení. O následcích plynoucích z citovaného ustanovení byl přitom stěžovatel soudem nalézacím při ústním jednání konaném dne 7. února 2001 výslovně poučen (č. l. 53 spisu o. s.).

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že úvahu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn Ústavní soud přezkoumávat. Předmětem ústavní stížnosti v daném kontextu může být toliko denegatio iustitiae. Nutno říci, že Nejvyšší soud v tomto směru svým povinnostem dostál a dovoláním stěžovatele se zabýval. Jeho rozhodnutí nadto v souladu se zákonným oprávněním neobsahuje odůvodnění ( ), pročež se z pohledu věcného jakémukoliv přezkumu vymyká.

Z důvodů takto stručně vyložených byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2004