Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3143/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. S. M. B., zastoupeného Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 9, Čihákova 871/15, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-269/ZA-ZA15-ZA15-2014 ze dne 16. 7. 2014 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -26 ze dne 3. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho základní práva podle d (dále jen " "), , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že "podle , o Ústavním soudu, v platném znění: - nepřípustnost kasační stížnosti podle proti rozhodnutí o návrhu dle v platném znění, ve spojení s , o azylu je v rozporu s článkem 36 odst. 1 d, článkem 6 Úmluvy a článkem 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy". Stěžovatel současně žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra.

Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), je tato žádost nepřípustná a řízení o ní bylo podle zastaveno. Dále bylo tímto rozhodnutím určeno, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele je podle nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské Unie č. 604/2013 republika Malta. Uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením, jímž žalobě nepřiznal odkladný účinek.

Ústavní soud především uvádí, že je zásadně vázán petitem a nikoli odůvodněním ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že se Ústavní soud snaží vyvarovat přepjatého formalismu, vychází ze zásady, že je třeba posuzovat návrh stěžovatele z celého textu podání, tedy i z odůvodnění ústavní stížnosti a nikoli jen úzce z jejího petitu. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí a celý obsah odůvodnění je v podstatě vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s těmito rozhodnutími. Ústavní soud tedy podrobil přezkumu i tato rozhodnutí, aniž by vyzýval stěžovatele k upřesnění ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání, spočívajících v daném případě v nesprávně formulovaném petitu.

Dříve, než však Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V projednávané věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky ( ). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou totiž vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Především ostatní soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve nedojde-li ke zjednání nápravy v jejich rámci, je možné se domáhat ochrany poskytované Ústavním soudem v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

K povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě se Ústavní soud vyjádřil již v řadě usnesení (např.

sp. zn.

,

,

,

,

,

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že jde toliko o procesní rozhodnutí, které je vydáváno jako dílčí opatření v rámci soudního řízení a jeho smysl je jen procesní.

Konkrétně k povaze rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku se vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení

sp. zn.

tak, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. , 4 )", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí.". Z toho Ústavní soud dovodil, že "rozhodnutí správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná". Posuzovaná ústavní stížnost "tedy v podstatě brojí proti rozhodnutí ve věci, o které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. přiměřeně usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489)".

Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [ ].

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle odmítnuta. Ne zcela jasný petit ústavní stížnosti Ústavní soud považuje za návrh na zrušení ustanovení soudního, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut. S přihlédnutím k ustanovení o věci rozhodoval senát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu