Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3534/14

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Trinh Cong Tu, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10. 2014 č. j. -73 a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým nebylo vyhověno stěžovatelem vznesené námitce věcné nepříslušnosti ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. s odůvodněním, že jsou k projednání a rozhodnutí ve věci příslušné okresní soudy, neboť v souzené věci nejde o spor z obchodního závazkového vztahu, nýbrž o vztah spotřebitelský.

Ústavní soud již jednou v souzené věci rozhodoval nálezem ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

, když zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2013 č. j. -51 z důvodu porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle y v důsledku chybějícího (alespoň krátkého) odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť situace v souzené věci i při rozhodování podle takové odůvodnění vyžadovala.

V ústavní stížnosti dále stěžovatel uvádí, že vrchní soud sice (druhé) napadené usnesení ze dne 21. 10. 2014 č. j. -73 odůvodnil, ale jeho závěry jsou excesivní, argumentace z hlediska významu projednávané věci nelogická a zkracuje jej na jeho právech.

Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Pojmovým znakem ústavní stížnosti se jeví její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ( ), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval za účelem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají v dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit.

Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

V projednávané věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto, neboť vydáním napadeného usnesení řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (obdobně

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

,

vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud odkazuje - a to v souvislosti s konkrétní argumentací v ústavní stížnosti, která je v podstatě založena na požadavku posouzení toho, zda smluvní vztah mezi stěžovatelem a obchodní společností VINASTEL, s. r. o. (dříve DRYDEN, s. r. o.) je charakteru obchodně závazkového nebo spotřebitelského - na skutečnost, že stěžovatel takovým požadavkem již překračuje rámec i restriktivního přístupu Ústavního soudu k možnosti neodůvodňovat usnesení podle , když navíc v tomto (druhém napadeném) usnesení vrchního soudu tak učiněno bylo. Vrchní soud v odůvodnění vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti a argumentaci stěžovatele nepominul. Ústavní soud nemá důvod k tomuto odůvodnění cokoli dodávat.

Na této skutečnosti nic nemění ani poznámka Ústavního soudu učiněná v nálezu ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

(bod 14 in fine), která se týká i nyní stěžovatelem tvrzeného postavení spotřebitele, to však by mělo být v prvé řadě předmětem posouzení na úrovni práva podústavního. Ústavní soud by se rozhodováním této otázky z úrovně ústavního práva - a to za situace, kdy napadené rozhodnutí zřejmě není opřeno o porušení jiného ústavního principu (např. rovnosti, jak je zmiňováno v bodě 14 citovaného nálezu Ústavního soudu a vážícího se k porušování "dobré víry" či "zásady poctivosti" - srov. také nález Ústavního soudu

sp. zn.

) - dopouštěl aktivismu, který by konec konců mohl být chápán jako projev snahy rozhodovat i věcně meritorní otázky. K tomu však Ústavní soud primárně určen není a příslušnými jsou v prvé řadě civilní soudy.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnuta jako návrh nepřípustný. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů řízení ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj