Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2663/12

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti O. M., zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4 2012, č. j. -342, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Městského soudu v Praze, jímž se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces garantovanýmd, konkrétně v právu na to, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soudce.

Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto k jeho námitce podjatosti tak, že jmenovaný soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 není vyloučen z projednávání a rozhodování věci sp. zn. , v níž se stěžovatel žalobou domáhá nahrazení správního rozhodnutí. Soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že podle jsou soudci a přísedící z projednávání a rozhodnutí věci vyloučeni, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Důvodem k vyloučení soudce či přísedícího však dle nemohou být okolnosti spočívající v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatel v daném případě námitky zdůvodnil právě výhradami k postupu soudce v řízení. Z námitky, vyjádření soudce ani obsahu spisu žádné skutečnosti, zakládající objektivní důvod k pochybnostem o soudcově podjatosti, dle názoru soudu nevyplývají.

Podle názoru stěžovatele naopak tyto objektivní okolnosti dány jsou. Tvrdí, že na protiprávní jednání jmenovaného soudce poukazuje delší dobu a jeho podjatost namítá opakovaně. Soudce si dle jeho názoru neplní své povinnosti, nerespektuje pokyny odvolacího soudu, dlouhodobě nečiní úkony směřující k vyřešení věci. Předchozí námitky byly posuzovány výhradně dle subjektivního vztahu soudce k účastníkům řízení, jejich zástupcům či projednávané věci. Takový přístup je ovšem dle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu

sp. zn.

, dle něhož: "nestrannost soudu má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti". Subjektivní vztah soudce k účastníkům či věci by se tak měl posuzovat dle objektivních okolností, jimiž jsou dle stěžovatele v daném případě především fakt, že soudce si za sedm let od zahájení řízení nevyžádal vyjádření správního orgánu, nečiní úkony směřující k vyřešení věci a nerespektuje pokyny odvolacího soudu.

Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), splňuje též podmínku přípustnosti.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ].

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Podle ustanovení lze odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, odůvodnit tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Okolnost, že již bylo v řízení samostatně rozhodnuto k námitce účastníka tak, že soudce není vyloučen z projednávání věci, nebrání tomu, aby byla opětovně uplatněna v odvolacím řízení jako odvolací důvod. Podle lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, jímž bylo řízení skončeno, žalobou pro zmatečnost, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. I zde platí, že tento důvod zmatečnosti není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti. Připouští-li možnost napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, musí k tomu, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, přihlížet i Nejvyšší soud ( ).

V posuzované věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení, jímž bylo samostatně rozhodnuto o jeho námitce podjatosti. Možnost namítat podjatost soudce rozhodujícího jeho věc mu tak zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno, eventuálně v řízení dovolacím. Dokud stěžovatel opravné prostředky obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno jeho ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení nepřípustnou.

Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu se závěrem stěžovatelem citovaného nálezu. Chybně si totiž tento závěr vyložil tak, že objektivním náhledem na poměr soudce k věci či účastníkům je náhled skrze úkony soudce v daném řízení (vytýkané průtahy, nedbání pokynů odvolacího soudu, atd.). Jak byl ale městským soudem poučen, tyto okolnosti jako důvod vyloučení výslovně vylučuje (). Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci nebo mohl-li by být rozhodnutím soudu přímo nebo zprostředkovaně (např. osobou blízkou) dotčen ve svém právním či společenském postavení; soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě být vztah přátelský či naopak nepřátelský. Dosavadní judikatura Ústavního soudu k otázce objektivního hlediska rozhodování je taková, že podjatost nemůže být sice postavena nikdy zcela najisto, ovšem nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

,

sp. zn.

). Validním kritériem je tzv. jevová stránka věci. Za objektivní se tak nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale jaká je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (viz též věc Chmelíř proti České republice, Application no. 64935/01).

Za dané situace musel soudce zpravodaj návrh podle odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj