Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3434/14

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti Miroslavy Maxové, zastoupené JUDr. Renátou Stáhlichovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 č. j. -324 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 č. j. -284, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka žádá Ústavní soud o zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními d a ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně měla být porušena ustanovení a y (dále jen "").

Ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, směřující proti ústavní stížnosti rovněž napadenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení , v rozhodném znění, jelikož její argumentace směřuje výhradně proti správnosti skutkových zjištění nalézacího a odvolacího soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s tvrzením Nejvyššího soudu, že její dovolání brojí toliko proti skutkovým zjištěním, přičemž zdůrazňuje, že zpochybňovala primárně správnost právního posouzení věci - v této souvislosti v prvé řadě kladla otázku, zda znalecký posudeku má vskutku vždy vyšší důkazní hodnotu nežli znalecký posudek znalce, jenž není zaštítěn žádnou vědeckou institucí. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud porušil její shora uvedená základní práva, neboť jí odepřel přístup k soudu (denegatio iustitiae), a to i přes to, že dovolací soud má poskytovat ochranu základních práv účastníků občanskoprávního soudního řízení.

Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d)y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, pokud odmítl její dovolání.

Oproti očekávání stěžovatelky se Ústavní soud musí omezit na konstatování, že Nejvyšší soud postupoval způsobem, jenž má oporu v příslušených ustanoveních , a zjevně tak není v projednávané věci dán důvod ke kasačnímu zásahu, k němuž se Ústavní soud musel uchýlit v případě věcí projednávaných pod

sp. zn.

a

.

Jakkoli je stěžovatelka přesvědčena, že její dovolání označovalo tvrzené nesprávné právní posouzení věci, z obsahu ústavní stížnosti i k ní přiloženého předmětného dovolání jasně vyplývá, že tomu tak není.

Klade-li stěžovatelka v dovolání otázku, zda má mít - při hodnocení důkazů - vždy přednost jeden typ znaleckého posudku před jiným typem znaleckého posudku, zjevně tak zpochybňuje způsob hodnocení důkazů v dané věci, a tedy způsob, na jehož základě soudy první a druhé instance dospěly k rozhodným skutkovým závěrům, nikoliv však správnost právního hodnocení věci, jež v tomto stádiu občanského soudního řízení dosud nebylo "ve hře". V této souvislosti tak stojí pouze za připomenutí, že nesprávným právním hodnocením se myslí buď nesprávná aplikace (v dané věci aplikované) právní normy, anebo nesprávná interpretace (v dané věci správně aplikované) právní normy. Žádnou takovou námitku však stěžovatelčino dovolání (ani na něj navazující ústavní stížnost) neobsahuje.

Namítá-li potom stěžovatelka, že Nejvyšší soud porušil svou povinnost poskytnout ochranu jejím základním právům, je namístě (nejen z níže uvedeného důvodu) zdůraznit, že z ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, jakému (jinému) základnímu právu stěžovatelky - vedle práva na přístup k soudu, Nejvyšší soud svým postupem odepřel ochranu; v této souvislosti je totiž třeba připomenout, že stěžovatelkou (patrně) dovolávané nesprávné hodnocení důkazů nepředstavuje bez dalšího porušení jejích základních práv, neboť sama nesprávnost (viz výše) není relevantním referenčním kritériem důvodnosti ústavní stížnosti.

Jelikož stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice napadá rovněž rozsudek odvolacího soudu, avšak proti němu v ústavní stížnosti explicitně žádnou konkrétní námitku nevznáší, je nutné hodnotit ústavní stížnost i v této části bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou.

Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že v usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn.

vyjádřil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod dle ustanovení , ve znění ; jak již bylo uvedeno, stěžovatelka ve svém dovolání žádnou námitku, z níž by bylo lze usuzovat na porušení jejích základních práv, zjevně neuplatnila.

Z výše předestřených důvodů Ústavní soud stěžovatelčin návrh dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu