Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 113/13

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové - ze dne 10. prosince 2014

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti ČIBE, a. s., se sídlem Dostihová 520, Slušovice, IČO 25570048, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem, se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012, kterým byl doplněn jeho dříve vydaný pravomocný rozsudek o výrok týkající se nákladů za znalecký posudek, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníka řízení a Ing. Stanislava Šefla, zastoupeného JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem, se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012 byla porušena základní práva stěžovatelky, garantovaná v , a d.II. Usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012 se ruší.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 9. ledna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatelka usilovala o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012, jímž soud s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "") doplnil dříve vydaný rozsudek č. j. -613 ze dne 24. října 2012 o výrok IV ve znění: "Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III potvrzuje." Dle mínění stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "krajský soud") překročil meze zákonného oprávnění ve smyslu ustanovení , resp. jednal přímo svévolně, když o doplnění rozsudku rozhodl bez návrhu až po jeho právní moci. Navíc takto rozhodl o nákladech znaleckého posudku, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, nebyl vypracován v jejím zájmu a netýkal se sporné věci. V postupu krajského soudu tedy stěžovatelka spatřovala porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle d (dále jen ""), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně překročení zásady legality uplatňování státní moci, vyplývající z y a y.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně, který uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Dle jeho názoru nelze na tento případ aplikovat pravidla dle ustanovení , neboť doplňujícím rozhodnutím nebylo dodatečně rozhodováno o stanovení povinnosti hradit náklady státu, ale bylo toliko vypořádáváno odvolání žalovaného (stěžovatelky) proti výroku o jeho povinnosti hradit náklady řízení vzniklé státu, uložené mu již dříve rozhodnutím soudu prvního stupně č. j. -575 ze dne 12. března 2012.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž označil napadené usnesení krajského soudu za správné s tím, že břemeno nákladů řízení dopadlo v plné šíři na tu stranu sporu, která nebyla úspěšná. Okolnosti vylučující tento předpoklad nebyly ani tvrzeny, natož shledány. K otázce oprávnění odvolacího soudu doplnit rozhodnutí vedlejší účastník poznamenal, že odvolání stěžovatelky směřovalo do všech výroků soudu prvního stupně, a proto bylo nutné, aby se odvolací soud vypořádal s celým zněním rozhodnutí. Pokud tak neučinil ve svém prvním rozhodnutí, nebylo možno považovat odvolací řízení za skončené. Odvolací soud přitom nijak neměnil ostatní napadené výroky, ale pouze dořešil odvolání stěžovatelky v té části, ve které opomněl rozhodnutí vynést. Vedlejší účastník se nadto nedomnívá, že by uložením povinnosti k náhradě nákladů neúspěšnému účastníkovi řízení vznikla jakákoli újma na jeho ústavně zaručených právech.

Stěžovatelka práva repliky nevyužila.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [, ], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku řešil již ve svém nálezu

sp. zn.

ze dne 11. února 2004 (N 17/32 SbNU 163). V citovaném rozhodnutí Ústavní soud judikoval, že porušení a y se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva, či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného y.

Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí krajského soudu i v nyní projednávané věci.

Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, v němž se vedlejší účastník na postu žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti v žalobě blíže specifikovaného právního úkonu. Rozsudkem č. j. -554 ze dne 16. prosince 2011 Okresní soud ve Zlíně žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalované-stěžovatelce povinnost nahradit na nákladech řízení vedlejšímu účastníkovi částku 25 551 Kč (výrok II). Toto rozhodnutí následně Okresní soud ve Zlíně rozsudkem č. j. -575 ze dne 12. března 2012 doplnil dle ustanovení o výrok III, v němž zavázal stěžovatelku k úhradě nákladů řízení České republiky - Okresního soudu ve Zlíně ve výši 18 242 Kč, představující soudem vyplacené znalečné. Proti oběma rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem č. j. -613 ze dne 24. října 2012 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku II jej však změnil, a to tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 34 251 Kč (výrok II), a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 28. listopadu 2012. V reakci na přípis nalézacího soudu ze dne 12. prosince 2012, upozorňující jej na skutečnost, že dosud nebylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti doplňujícímu rozsudku na č. l. 575, vydal posléze krajský soud ústavní stížností napadené usnesení č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012, jímž dle ustanovení doplnil svůj rozsudek ze dne 24. října 2012 o výrok IV, ve kterém dodatečně potvrdil rozhodnutí nalézacího soudu v jeho výroku III, tj. ve výroku o nákladech řízení vzniklých státu.

Krajským soudem aplikované ustanovení umožňuje jakémukoliv soudu, včetně odvolacího či dovolacího, doplnění rozsudku v případech, kdy soud opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti. Z iniciativy samotného soudu lze však rozhodnutí doplnit pouze do doby, než se stane pravomocným. Přede dnem právní moci musí soud rozhodnout o doplnění, není však nutné, aby i v této lhůtě doplňující rozhodnutí doručil.

Ve světle výše řečeného není tedy evidentně rozhodnutí krajského soudu způsobilé obstát. Je naopak nutno přisvědčit námitkám stěžovatelky, že krajský soud postupoval svévolně a v rozporu s kogentní normou, pokud rozhodl o doplnění svého rozsudku až poté, kdy nabyl právní moci. V tomto směru Ústavní soud nesdílí názor krajského soudu o nemožnosti aplikace pravidel stanovených v , konkrétně časového rámce pro vydání doplňujícího rozhodnutí, na řízení o odvolání. Neexistuje zde racionální důvod, proč by mělo být pro účely užití ustanovení rozlišováno mezi rozhodováním nalézacího soudu a odvolacího soudu. Projednání odvolání představuje předmět řízení před odvolacím soudem, a není-li o něm v plném rozsahu rozhodnuto, jedná se ze strany odvolacího soudu o nevyčerpání předmětu řízení, na což pamatuje právě ustanovení , které umožňuje pochybení napravit, ale jen ve lhůtě k tomu určené. Přiměřené užití v odvolacím řízení dovozuje i odborná literatura. K tomu srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1682 s. Nelze rovněž připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného rozhodnutí o povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle

Souhrnně vyjádřeno, postupoval-li krajský soud v posuzované věci shora popsaným způsobem, porušil tím a y a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky, garantovaného v y.

Ústavní soud proto podle ustanovení vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. -644 ze dne 14. prosince 2012 podle ustanovení citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání ( ).