Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 672/03

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 11. února 2004

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze 30. 9. 2003 sp. zn. , kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 1. 8. 2003 sp. zn. , jímž byla stěžovateli dodatečně uložena povinnost uhradit náklady řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8.

Výrok I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. bylo zasaženo do základních práv stěžovatele podle , a d. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2003 sp. zn. a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. se ruší.

Odůvodnění

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, jímž byla stěžovateli dodatečně uložena povinnost uhradit náklady řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8 ve výši 7 056 Kč.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, řízení u Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. ve věci dědictví po B. H. skončilo vydáním usnesení ze dne 15. 3. 2002, jehož výroky I. a II. nabyly právní moci dne 10. 4. 2002 a výrok III. dne 18. 4. 2002. Tímto usnesením byla určena čistá hodnota dědictví, stěžovatel byl potvrzen jako jediný dědic a bylo mu uloženo s odkazem na (dále jen " ") uhradit částku 5 553 Kč jako doplatek k odměně a hotovým výdajům soudní komisařce. Tímto usnesením, resp. jeho právní mocí bylo řízení ve věci dědictví po stěžovatelově matce B. H. skončeno.

Ačkoliv nebylo vydáno žádné usnesení o zahájení dalšího řízení ve věci dědictví po zůstavitelce, vydal Obvodní soud pro Prahu 8 dne 1. 8. 2003 další usnesení, v němž rozhodl o povinnosti stěžovatele k úhradě nákladů řízení v částce 7 056 Kč a toto rozhodnutí odůvodnil odkazem na Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, neboť se domníval, že je v rozporu s , které dává soudu možnost rozhodnout o nákladech řízení nejpozději v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. Odvolací soud odvolání nevyhověl, pouze změnil právní oporu pro vydání tohoto rozhodnutí tak, že odkázal na S důvody uváděnými v odvolání se pak měl obecný soud podle stěžovatele vypořádat účelově tak, že doplnil zákonné ustanovení o slovo "zásadně", a rovněž zcela chybně soud obhajuje správnost usnesení soudu prvního stupně ustanovením

Stěžovatel je toho názoru, že pokud soud opomene rozhodnout o nákladech řízení v zákonem mu dané lhůtě, zaniká mu právní titul k takovému nároku a nemůže si již takový nárok svým autoritativním, zákonným ustanovením nepředvídaným, resp. zákonem vyloučeným procesním způsobem vynutit. Soud nesmí mít výhodnější postavení než mají jiní účastníci soudního procesu, kteří nemají možnost navrácení lhůty stanovené zákonem pro vykonání určitého procesního úkonu.

Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d (dále jen " "). S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.

K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili oba účastníci řízení o ústavní stížnosti.

Obvodní soud pro Prahu 8 namítl, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, nezjistí-li porušení ústavnosti. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti zasahovat pouze tehdy, jsou-li právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů. Proto Obvodní soud pro Prahu 8 navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření setrval na názoru uvedeném v napadeném usnesení a odkázal na shodný názor traktovaný v Komentáři k (Bureš - Drápal - Krčmář - Mazanec: , komentář, I. díl, 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 560). Jestliže soud opomene rozhodnout o nákladech řízení v rozhodnutí o věci samé, pak mu podle Městského soudu v Praze nezbývá, než v tomto smyslu vydat samostatné usnesení, které má "doplňující charakter" ( a 2, a 2 ). Účastník řízení rovněž podotkl, že v odůvodnění nebyla použita přímá citace ustanovení zákona, ale slovo "zásadně" bylo použito jako jeho doplňující výklad. Městský soud v Praze v závěru vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle , o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, ačkoliv shledal zásah do jiných základních práv, než jak je ve stížnosti označil stěžovatel.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.

Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, za jakých podmínek lze usuzovat na to, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy měla za následek porušení základních práv a svobod (srov. nález ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je nerespektování kogentní normy, resp. takový výklad kogentních norem, jímž obecný soud zasahuje do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce.

Podle principu zakotveného v y lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Komplementárním ustanovením k je pak, ovšem z perspektivy jednotlivce, ustanovení y, podle něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přesněji řečeno y působí ve vztahu k y v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení na individuální osoby.

Jinými slovy, porušení a y se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného y.

Ústavní soud se zcela ztotožňuje s námitkou stěžovatele, totiž že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený , přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem

Podle ustanovení rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s , y a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného y.

Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle

Pokud Obvodní soud pro Prahu 8 vydal napadené usnesení více než rok poté, co usnesení, jímž se dědické řízení končilo, nabylo právní moci, porušil tak shora uvedená základní práva stěžovatele, přičemž tento zásah nebyl odstraněn ani Městským soudem v Praze, který pouze změnil právní posouzení odkazem na jiné ustanovení procesních předpisů.

Na okraj k námitce Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud poznamenává následující. Právní názor Ústavního soudu dotýkající se otázky minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů traktovaný ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 8 se týká toliko situací, kdy se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat do volného hodnocení důkazů prováděných obecnými soudy ( ). V daném případě však nešlo o hodnocení důkazů, ale o protiústavní aplikaci jednoduchého práva, jíž obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro porušení , a y ústavní stížnosti podle , ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze podle citovaného zákona zrušil.