Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2463/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Roberta Stehna, zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem, se sídlem Na Stráži 1306/5, 180 00 Praha 8, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2014, č. j. -62, a usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. listopadu 2013, č. j. -32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen "").

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2014, č. j. -62, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. listopadu 2013, č. j. -32, jímž bylo podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), vydáno předběžné opatření, na jehož základě byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zdržet se nakládání s nemovitostmi blíže specifikovanými ve výroku usnesení. Soud prvního stupně vydal předběžné opatření bez odůvodnění. Odvolací soud uvedl, že podle ve spojení s - 76 , lze vydat předběžné opatření, jestliže je zapotřebí rychlého a pružného řešení situace, která nesnese odkladu pro nebezpečí, jež jinak hrozí zájmům účastníků. Z obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že jsou splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Žalobkyně, která podala návrh na jeho vydání, se vůči žalovanému domáhá zaplacení částky 2,504.534 Kč a existuje obava z možného ohrožení pozdějšího výkonu rozhodnutí, neboť nemovitosti, jejichž vlastníkem je žalovaný, byly dotčeny změnou právních vztahů, konkrétně převodem na matku žalovaného. Na tom nemění nic ani tvrzení žalovaného ohledně zpětvzetí návrhu na vklad, neboť žalovanému nic nebrání podat takovýto návrh opakovaně a navíc soud prvního stupně neměl v době rozhodování tuto informaci k dispozici. Námitky, že předběžné opatření bylo vydáno bez odůvodnění, nepovažoval za důvodné, když soud prvního stupně postupoval v souladu s věta první

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve vysvětluje okolnosti vzniku sporu (jedná se o investice žalobkyně - bývalé přítelkyně žalovaného - do nemovitosti ve vlastnictví žalovaného). Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí vydané bez odůvodnění je nezákonné a nepřezkoumatelné, jelikož z něj není patrné, jaká tvrzení vzal soud prvního stupně za osvědčená. Polemizuje s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace , přičemž na podporu svých tvrzení zmiňuje judikaturu Ústavního soudu (konkrétně nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

). Zdůrazňuje přitom, že postrádá racionalitu zbavit soud povinnosti odůvodnit rozhodnutí tam, kde se k návrhu, na jehož základě bylo rozhodnutí vydáno, účastník řízení vůbec nemohl vyjádřit. Takový výklad jde proti smyslu a účelu citovaného ustanovení.

III.

4. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 29. září 2005, dostupné stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Je nutno poznamenat, že zde musí být kumulativně splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.

5. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171]. Je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (y), bylo vydáno příslušným orgánem (y) a není projevem svévole dle y a a 3y.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká rozhodnutí soudu prvního stupně nedostatek odůvodnění, z čehož vyplývá jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Ústavní soud se problematikou odůvodnění usnesení o vydání předběžného opatření ve smyslu v minulosti vícekrát zabýval. Ve svém nálezu, i stěžovatelem citovaném, ze dne 15. ledna 2009,

sp. zn.

, Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že usnesení o vydání předběžného opatření nebylo odůvodněno (obdobně také nález ze dne 3. září 2009,

sp. zn.

). Uvedené nálezy byly ovšem vydány za účinnosti předchozí právní úpravy účinné do dne 22. ledna 2009, kdy relevantní část uvedeného ustanovení zněla: "Písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a nemusí obsahovat odůvodnění." Za tehdejší právní úpravy obecné soudy při neodůvodňování vydaného předběžného opatření vycházely ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. , které bylo Ústavním soudem v uvedených nálezech i dalších rozhodnutích podrobeno kritice. Ani za účinnosti předchozí právní úpravy však Ústavní soud neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení ze dne 29. října 2008,

sp. zn.

); naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Ustanovení však doznalo od 23. ledna 2009 změn, když zákonodárce rozšířil okruh případů, ve kterých soud nemusí usnesení odůvodňovat mj. i na usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření. I tato novelizovaná část byla opakovaně podrobena přezkumné činnosti Ústavního soudu v souvislosti s projednáním ústavních stížností spojených s návrhem na zrušení ustanovení zákona, podaných proti neodůvodněným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Ani v těchto případech však Ústavní soud neshledal důvod k vydání zrušujícího nálezu (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 28. dubna 2011,

sp. zn.

ze dne 5. května 2011,

sp. zn.

ze dne 9. června 2011,

sp. zn.

ze dne 3. srpna 2011,

sp. zn.

ze dne 4. října 2012).

7. Ani ve stávající věci neshledává Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. I když odůvodnění prvostupňového usnesení zjevně absentuje, z jeho celkového kontextu - vytvořeného žalobou a návrhem na nařízení předběžného opatření - je v dané věci dostatečně zřejmé, z jakých skutečností soud prvého stupně dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, pročež nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl projevem libovůle. Stěžovatel měl možnost se k návrhu na vydání předběžného opatření vyjádřit v rámci podaného odvolání, což také učinil. Také z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je pak dostatečně zřejmé, z jakých skutečností dovodil prokázání potřeby zatímní úpravy, takže nelze dospět k závěru, že by jeho postup byl svévolný. Odvolací soud se sice stručně, ale z pohledu práva na spravedlivý proces dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřil k důvodům, které jej vedly k přesvědčení, že předpoklady pro vydání předběžného opatření byly splněny. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nevyhodnotil rozhodnutí obecných soudů jako vybočující z mezí ústavnosti. Samotné okolnosti, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy v určitém rozsahu reálně existuje, pak s ohledem na shora řečené Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu