Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3266/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Ĺubomíra Roška, právně zastoupeného advokátem JUDr. Wieslawem Firlem, U Stromovky 1501/11, Havířov - Město, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2013 sp. Zn. a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o odnětí invalidního důchodu. Stěžovatelem podaná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.

Podstata sporu spočívá v tom, že stěžovatel pobíral v minulosti invalidní důchod, přičemž vedlejší účastník dospěl k závěru, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele nedosahuje ani 35% a z toho důvodu mu již jednou přiznaný invalidní důchod odebral. S uvedeným však stěžovatel nesouhlasil, neboť na Slovensku mu byla míra poklesu pracovní schopnosti stanovena na 45%. Poté, co věc začala být projednávána obecnými soudy, nechal si stěžovatel zpracovat znalecký posudek od MUDr. Josefa Slowika, který dospěl k závěru, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele rozhodně dosahuje zákonem požadované procentuální hranice a dokonce již jde o II. stupeň invalidity. Krajský soud sice umožnil posudkové komisi, aby se k závěrům soudního znalce vyjádřila, ale neumožnil jeho výslech. Obecné soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatele a zejména zcela rozlišným závěrem soudního znalce. Nejvyšší správní soud dokonce dospěl k závěru, že ze znaleckého posudku MUDr. Slowika a posudkové komise vyplývají de facto shodné skutečnosti. S uvedeným však stěžovatel zásadně nesouhlasí a setrvává na stanovisku, že je invalidní, o čemž má svědčit i znalecký posudek MUDr. Slowika. Zdravotní problémy stěžovatele odpovídají definičně obtížím podle položky 1c až 1d v oddílu E, kapitoly XIII. Přílohy k Pro zjištěné a konstatované zdravotní obtíže je stanovena procentuální míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 30 až 40%, resp. 50 až 70%. V průměru lze tedy dospět k závěru procentuální míry poklesu pracovní schopnosti ve výši minimálně 45%. S ohledem na existenci vícero zdravotních obtíží, jimiž stěžovatel trpí, případně s ohledem na náročnost a charakter jím dříve vykonávané profese nutno současně aplikovat i ustanovení a uvedenou procentuální míru poklesu pracovní schopnosti navýšit o 10%. Celkově tedy soudní znalec MUDr. Slowik fakticky dospěl k závěru o procentuální míře poklesu pracovní schopnosti stěžovatele nejméně o 55%, což odpovídá dokonce II. stupni invalidity. Závěry soudního znalce zcela korespondují s posudkem slovenské Sociální pojišťovny Bratislava, která při přezkoumání zdravotního stavu stěžovatele rozhodla, že pokles jeho pracovní schopnosti činí nejméně 45%. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav a stejně tak nebyl proveden jeho důkaz výslechem znalce MUDr. Slowika. Posudková komise se sice vyjádřila k závěrům MUDr. Slowika, ovšem ne v plném rozsahu. Závěry Nejvyššího správního soudu jsou neúplné, nedostatečné a vnitřně rozporné. Na jednu stranu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze znaleckého posudku posudkové komise i znaleckého posudku MUDr. Slowika vyplývají de facto shodné skutečnosti, na druhou stranu dospívá k závěru, že řádný a správný je toliko posudek posudkové komise, a to i přes to, že ve věci předložené posudky hodnotí invaliditu stěžovatele zcela odlišně. Výše uvedenými skutečnostmi se stěžovatel cítí být dotčen ve svých základních právech a svobodách.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy ( ve spojení s y), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Ústavní soud v souvislosti s hodnocením skutkového stavu věci poukazuje na závěr Nejvyššího správního soudu, který zcela správně vyzvedl tu skutečnost, že v obdobných případech se hodnocení soudu opírá o lékařské posouzení, jde o věc odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné znalosti. V předmětném případě bylo na obecných soudech, aby zhodnotily odborné závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a znaleckého posudku MUDr. Slowika. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jak se soudy s odlišnými odbornými závěry vypořádaly. Zásadní je přitom zjištění, že důvodem pro odejmutí invalidního důchodu není změna zdravotního stavu stěžovatele, ale především změna posudkových kritérií daných , která oproti předchozí právní úpravě zpřísnila kritéria pro přiznání invalidního důchodu. Podstata odejmutí již jednou přiznané invalidity tak spočívá v legislativně politické koncepci kritérií, jejichž nastavení spadá do pravomoci zákonodárce, potažmo, v případě prováděcích vyhlášek, exekutivy. Úkolem soudu je posoudit toliko jejich naplnění.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů dále vyplývá, že tyto se věcí zabývaly po kasaci Nejvyššího správního soudu opakovaně, přičemž posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí se vyjádřila k závěrům jak Sociální pojišťovny v Bratislavě, tak i znalce MUDr. Slowika. Nejvyšší správní soud nezastírá, že některé závěry MUDr. Slowika jsou odlišné od těch, k nimž dospěla posudková komise ministerstva, nicméně podstatnou je především ta skutečnost, že v hodnocení nejzávažnějších zdravotních obtíží, tj. těch, jež jsou vertebrogenního charakteru, se shodují. Stejně tak i v závěru, že stěžovatel není sice schopen vykonávat dosavadní fyzicky náročnou práci, nicméně provádění jakékoliv jiné, méně fyzicky náročné práce, vyloučeno není.

Z ústavněprávního hlediska je významnou námitka, podle níž obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržený důkaz výslechem znalce. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, k čemu konkrétně by se měl znalec vyjádřit. Je zjevné, že skutkové dokazování dosáhlo v projednávaném případě svých hranic, neboť, jak bylo již shora uvedeno, jedná se především o posouzení medicínské, které, si může obecný soud opětovně ověřit pouze u jiného znalce nebo posudkové komise. Obecné soudy přitom nesmí ztrácet ze zřetele otázku efektivnosti soudního řízení. Z medicínského hlediska by zřejmě nečinilo jak stěžovateli, tak i odborné posudkové komisi vést před soudem odbornou disputaci, nicméně tato by již přesahovala odborné možnosti soudu. V takových situacích, kdy obě strany měly možnost se k věci vyjádřit a kdy nelze předpokládat, že by došlo k zásadnější změně či dokonce zvratu odborného názoru jedné ze svářících se stran, je na soudu, aby vzal v úvahu hlavní předložené důkazy stran a ve věci rozhodl. To se v předmětném případě také stalo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním

soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu