Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2594/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Václavy Černé, Miroslava Černého a Petry Černé, zastoupených Mgr. Tomášem Klineckým, advokátem, se sídlem Český Brod, Tuchorazská 1433, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 (správně 2014) č. j. -42 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé v ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jejich občanskoprávní věci, neboť jsou názoru, že jimi došlo k zásahu do jejich základních práv, zaručených v y a v a základních práv a svobod (dále jen " ").

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením vyloučil věc žalujících stěžovatelů o náhradu škody podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") k samostatnému řízení, a následně rozhodl Vrchní soud v Praze rovněž ústavní stížností napadeným usnesením tak, že k projednání a rozhodnutí této věci je příslušný okresní soud (Okresní soud v Jičíně).

Těmto rozhodnutím stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují; odkazují na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, jmenovitě

sp. zn.

, a dovozují, že nesprávným výkladem procesních předpisů ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen " ") bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce a na spravedlivý proces (zde též pro nedostatečné odůvodnění usnesení vrchního soudu).

Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti diktuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost proti jen dílčím (a nikoli konečným) procesním rozhodnutím obecných soudů jako stížnost nepřípustnou. Z důvodů, vyjádřených mimo jiné i ve stěžovateli výše odkazovaném nálezu, se tento důsledek v dané věci neprosadí, a ústavní stížnost proto projednatelná je; je však nedůvodná.

Stěžovatelé před obecnými soudy uplatnili dva nároky; na náhradu škody dle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a nárok z titulu ochrany osobnosti dle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Není pak pochyb, že o obou lze objektivně vést navzájem oddělená řízení a že jsou tudíž způsobilá implikovat dvě samostatné soudní věci. Ani stěžovatelé nemají jistě nic proti tomu, že věcná příslušnost pro projednání a rozhodnutí první věci svědčí soudům okresním ( ) a pro věc druhou soudům krajským [ ].

Jestliže výsledkem obou napadených rozhodnutí je nastolení právě takového stavu, a tak tomu vskutku je, pak lze stěží uvažovat o "odnětí zákonnému soudci", jak se stěžovatelé domnívají; naopak, pro každou z jejich věcí byl určen soudce "zákonný", má-li jím být soudce věcně příslušného soudu.

Námitka na bázi je tak vypořádána.

Ačkoli stěžovatelé svoji pozornost soustřeďují k rozhodnutí vrchního soudu, je primárně "ve hře" rozhodnutí soudu krajského, jímž věc nároku podle ustanovení obč. zák. vyloučil (postupem podle ) k samostatnému řízení (ponechává se stranou otevřená otázka, zda ústavní stížnost proti němu je ve smyslu ustanovení včasná). Procesní postupy ve smyslu ustanovení (spojení věcí a vyloučení věci) jsou sice založeny na podmínce skutkové nebo osobní souvislosti, nicméně uskutečňují se zásadně z pozic té rozhodné okolnosti, jíž je zájem na "hospodárnosti řízení" (což sami stěžovatelé reflektují tvrzením o ztížení přístupu k právní ochraně v podobě "dvojího dokazování téhož, dvojích nákladů apod.").

I kdyby postup krajského soudu byl ve vyloženém smyslu "nehospodárný", a tím podústavně - z pohledu - kritizovatelný, nemohly však být přesto dotčeny principy tzv. spravedlivého procesu, jelikož procesní rozhodnutí podle tohoto ustanovení s žádným základním právem stěžovatelů spojovat nelze, a to zcela očividně. Není pak vůbec podstatné, jak krajský soud ne-vhodnost žalobou stěžovatelů založeného spojení jejich věcí odůvodnil.

Aniž by bylo jakkoli namístě oponovat stěžovateli odkazované komentářové literatuře, co jest odtud dovozováno má význam opět jen v rovině určitého pochopení "hospodárnosti" řízení, což spor o základní ústavně chráněná práva neotevírá.

Opak nelze založit ani na odkazu na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, neboť v tamní věci šlo o nároky (více nároků) z jediného odpovědnostního titulu (podle ve znění , tj. včetně nároku na náhradu imateriální újmy), zatímco ve věci nyní posuzované jde o odpovědnostní tituly dva, relativně nezávislé, na čemž ani ustanovení obč. zák. ničeho nemění.

Stěžovatelé se rovněž mýlí, pakliže se domnívají, že vrchní soud měl "tuto chybu" (krajského soudu) "napravit"; vrchní soud rozhodoval v režimu předznamenaném ustanovením , a to jej k jinému rozhodnutí, než které soudy jsou k projednání dané (tj. jemu předestřené) věci věcně příslušné, nepovolává.

Ani porušení tudíž dovodit nelze.

To platí i o té části tomuto článku odpovídající argumentace, v níž stěžovatelé dovozovali, že usnesení vrchního soudu je vadné i pro "absenci obsažného odůvodnění"; není totiž tvrzeno, že by odůvodnění absentovalo vůbec, což by vzhledem k předchozímu vyjádření stěžovatelů ke krajským soudem zamýšlenému postupu ústavněprávní problém implikovat mohlo. Taková situace však zde není; vrchní soud své rozhodnutí odůvodnil, a to věcně adekvátně, a jím vyjádřený názor na vzájemný vztah obou dotčených řízení je racionální, a lze jej hájit. Samotná stručnost (nedostatek "obsažnosti"), je-li z odůvodnění dostatečně zřejmé, na základě jakých úvah soud rozhodoval, zásah do základních práv stěžovatelů nezakládá.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní stížnost stěžovatelů proto Ústavní soud jako návrh zjevně neopodstatněný podle tohoto ustanovení (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu