Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2906/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Tejkala, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem, sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2016 č. j. -114, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a RNDr. Dušana Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen " "), kterým mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho základní právo na zákonného soudce podle d a právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vrchního soudu, jakož i z rozhodnutí mu předcházejících, se podává, že ve věci žaloby o zaplacení 95 577,77 Kč s příslušenstvím (viz sub 4), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. , namítl vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce) věcnou nepříslušnost obvodního soudu, neboť měl za to, že věcně příslušnými jsou krajské soudy, a tedy konkrétně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud").

3. Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy jeden z žalovaných) ve svém vyjádření nesouhlasil s námitkou nepříslušnosti soudu a označil ji za neopodstatněnou.

4. Obvodní soud podle , (dále jen " "), přezkoumal věcnou příslušnost, ztotožnil se s názorem vedlejšího účastníka a podle věc předložil k posouzení. napadeným usnesením o věci rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle , ve znění účinném do 31. 12. 2013. V daném případě byla totiž uzavřena komisionářská smlouva o obstarání koupě nebo prodeje cenných papírů obchodování on-line prostřednictvím Online Investora a smlouva o správě portfolia.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že předmětem žaloby je však náhrada škody, o které by měly ve smyslu rozhodovat v prvním stupni okresní soudy, tedy v tomto konkrétním případě obvodní soud. pak dle stěžovatele dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně věcné příslušnosti krajského soudu. stěžovatel vytýká, že současně porušil povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí tak, aby bylo možné zjistit, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil, a tím umožnit přezkum rozhodnutí. V takovém porušení povinnosti soudu stěžovatel spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces. Dále setrval na svém právním názoru z řízení před obecnými soudy. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

7. Jakkoli v posuzované věci jde rozhodnutí o příslušnosti soudu podle , tedy nikoli o rozhodnutí, kterým byla věc skončena, je proti němu ústavní stížnost přípustná [srov. např. body 18 až 20 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. 904/08 (N 118/57 SbNU 455) nebo bod 8 nálezu ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605)].

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu představuje řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jednu z klíčových složek práva na spravedlivý proces, přičemž možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti dle stanovenou v je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Jinak řečeno, fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil důvody svého závěru o věcné příslušnosti [srov. nález ze dne 1. 6. 2010

sp. zn.

(N 118/57 SbNU 455 a tam uvedená prejudikatura), obdobně též nálezy ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605), ze dne 28. 6. 2011

sp. zn.

(N 126/61 SbNU 831) nebo ze dne 19. 12. 2011

sp. zn.

(N 216/63 SbNU 479)].

9. Ačkoli z výše uvedeného plyne, že nedostatečné odůvodnění může představovat zásah do práva na spravedlivý proces, v nynějším případě se o takovou situaci nejedná, jelikož se ve svém rozhodnutí neomezil pouze na vyslovení právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů v předmětném řízení týkajícím se komisionářské smlouvy, ale své rozhodnutí, byť stručně, odůvodnil. Z napadeného usnesení vrchního soudu vyplývá, na základě jakých skutečností a jakými úvahami se řídil, když dospěl k závěru o věcné příslušnosti krajských soudů, a nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí (obdobně srov. usnesení ze dne 20. 11. 2014

sp. zn.

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), když vyšel z toho, že podstatné pro určení příslušnosti krajských soudů považoval uzavření dvou obchodních smluv mezi vedlejším účastníkem a společností, v níž byl stěžovatel prokuristou (komisionářské smlouvy a smlouvy o správě portfolia), přičemž odkázal na relevantní prejudikaturu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011 sp. zn. ). Upřednostnění konkrétních skutečností je v případech ne zcela jasné příslušnosti soudů věcí obecných soudů a jejich skutkového hodnocení, popř. výkladu podústavního práva. Nedopustí-li se v tomto ohledu svévole či libovůle, jíž v dané věci nic nenasvědčuje, není pro zásah Ústavního soudu místo. Totéž platí o námitce neexistence "předmětného ustanovení", které není blíže určeno. Zde je třeba pouze uvést, že je třeba odlišovat formální vyjádření obsahu právního předpisu formou označení jednotlivých ustanovení a jeho vlastní obsah, na který nemá např. přečíslování ustanovení právního předpisu v důsledku novelizace vliv. Na provedenou novelizaci byl stěžovatel navíc výslovně upozorněn.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu