Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1609/14

Ústavní soud ČR rozhodl dne 6. listopadu 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Hurdy, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, AK se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2014 č. j. -244, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013 č. j. -226 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005 č. j. -129, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2012 č. j. -204, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2009 č. j. -177, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2009 č. j. -165, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006 č. j. -147, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004 č. j. -73 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2004 č. j. -41, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2014, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2014, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnosti zcela vyhověl a vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 1. 2014 č. j. -244, vydaným v řízení o ochranu osobnosti, a rozhodnutími tomuto usnesení předcházejícími, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle d (dále jen " "), y, y (dále jen " "), y a y, a toto usnesení, "jakož i všechna rozhodnutí předcházející jeho vydání", zrušil, a přiznal mu náhradu nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatel domáhal, aby žalovanému Ing. arch. Janu Kaslovi byla uložena povinnost zdržet se tvrzení, že stěžovatel zadlužil Palác Akropolis v Praze 3, aby mu bylo uloženo zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy, omluvit se mu v České televizi ve vysílání ČT 1, a zaplatit stěžovateli na náhradu majetkové újmy částku 400 000 Kč.

Dne 14. 12. 2005 (v pořadí již druhým) rozsudkem č. j. -129 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen zdržet se tvrzení o tom, že stěžovatel zadlužil Palác Akropolis v Praze 3 (výrok I), žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady ve stanovené lhůtě zajistit v deníku Mladá fronta DNES zajistit omluvu znění ve výroku specifikovaném (výrok II), žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady ve stanovené lhůtě omluvit se v České televizi textem ve výroku specifikovaném (výrok III) a žalobu, podle které je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli ve stanovené lhůtě částku 400 000 Kč, (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení (výrok V). Nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by původcem zásahu, tj. článku uveřejněného v Mladé frontě DNES dne 24. 11. 2000 pod názvem "Co vadí ODS na Kaslovi?", byl žalovaný, a že by stěžovateli vznikla jakákoliv újma.

Ve věci bylo obecnými soudy všech stupňů rozhodováno opakovaně.

Dne 12. 2. 2013 rozsudkem č. j. -226 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech dosavadního řízení a o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že o třech z uplatněných nároků žalobce bylo postupně již pravomocně rozhodnuto, a že předmětem odvolacího řízení bylo jen přezkoumání zamítavého výroku II rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2005 č. j. -129. Podle odvolacího soudu stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když neprokázal, že žalovaný byl původcem neoprávněného zásahu, který by byl objektivně způsobilý zasáhnout do jeho občanskoprávní sféry. Z inkriminovaného článku uveřejněného v Mladé frontě DNES dne 24. 11. 2000 odvolací soud zjistil, že tento článek nebyl kritikou stěžovatele, ale že v něm byl podroben kritice naopak žalovaný (jako primátor), a že článek vlastně analyzuje jeho postoje. Žádná citace žalovaného, přímá řeč či odkaz na sdělení žalovaného v článku nebyla; nebylo ani prokázáno, že by původcem tvrzeného zásahu tímto článkem byl žalovaný.

Dne 29. 1. 2014 usnesením č. j. -244 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. -226 odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

III.

V části I ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízeních vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů mu byla upírána základní práva a svobody, zejména právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména dle y, právo na ochranu soukromí dle y, právo na soudní a jinou právní ochranu dle y a y a právo na zákonného soudce dle y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V části III ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutkové okolnosti jeho věci, a v částech IV a V na průběh řízení před obecnými soudy. V části VI stěžovatel citoval judikaturu Ústavního soudu k článkům 10 a 17 y, resp. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k Úmluvy, a polemizoval se skutkovými a právními závěry obecných soudů učiněnými v jeho věci, s nimiž nesouhlasil. V části VIII ústavní stížnosti stěžovatel znovu tvrdil porušení svých práv na spravedlivý proces a zákonného soudce dle y, a požadoval, aby Ústavní soud "znovu zvážil zásah do stěžovatelova základního práva v souladu se svým nálezem

sp. zn.

." Délku řízení trvajícího již téměř 12 let stěžovatel označil za zcela nepřiměřenou a porušující y; nalézacímu soudu též vytkl, že na něj v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu přenesl důkazní povinnost; dovolacímu soudu vytkl nedostatečné odůvodnění jeho ústavní stížností napadeného usnesení, nerespektování dosavadních skutkových zjištění a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Závěrem stěžovatel tvrdil porušení y tím, že dovolací soud ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2012 č. j. -204 nařídil projednání věci jiným senátem odvolacího soudu.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná pouze v části směřující proti zamítavému výroku II rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 12. 2005 č. j. -129, a proti na něj navazujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 2. 2013 č. j. -226 a proti usnesení dovolacího soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. -244.

V části směřující proti zrušujícím výrokům zbývajících rozhodnutí v záhlaví uvedených byla ústavní stížnost evidentně nepřípustná (neboť nejde o konečná rozhodnutí po vyčerpání všech procesních prostředků nápravy), případně opožděná - tj. proti třem již pravomocným zamítavým výrokům, ve vztahu k nimž Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 12. 2. 2013 č. j. -226 uvedl, že již nabyla právní moci.

V.

Podstata projednatelné části ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy všech stupňů, resp. se zamítnutím žaloby v té části, v níž se domáhal, aby žalovanému byla soudem uložena povinnost na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku Mladá fronta DNES uveřejnění omluvy.

Ústavní soud především konstatuje, že tvrzení stěžovatelem uvedená v ústavní stížnosti spočívají pouze v obecných odkazech na ustanovení y resp. Úmluvy a k nim se vztahující judikaturu; takové obecné odkazy nestačí. Stěžovatel musí v ústavní stížnosti podrobněji uvést, jaké aspekty jím uvedených skutkových okolností považuje za základ svých tvrzení o porušení jednotlivých ústavně zaručených základních práv a svobod, a proč. Smyslem a účelem toho, aby v ústavní stížnosti byly řádně formulovány a podrobně odůvodněny jednotlivé konkrétní "stížnostní body", je především vymezit obsah ústavního přezkumu a přispět k efektivní ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Nekonkrétní ústavní stížnost nelze projednat. Ústavní soud také nemůže za stěžovatele spekulativně domýšlet argumenty či vybírat z reality skutečnosti, které ústavní stížnost podporují. Jelikož ústavní stížnosti musela být z níže uvedených důvodů beztak odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nepovažoval Ústavní soud za potřebné vyzývat právního zástupce k odstranění jejích vad.

K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.

V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek vyplývající ze zásad spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.

S tvrzením o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce dle y se dovolací soud dostatečně vypořádal na str. 3 svého ústavní stížností napadeného usnesení, kde uvedl, že projednání věci jiným senátem odvolacího soudu nařídil usnesením ze dne 31. 1. 2012 č. j. -204 z toho důvodu, že odvolací soud setrvával na původním a dovolacím soudem již kriticky posouzeném zdůvodnění věci, čímž flagrantně popřel zásadu vázanosti rozhodnutím dovolacího soudu.

K tvrzení o nepřiměřené délce řízení před obecnými soudy Ústavní soud především konstatuje, že v této části jde o ústavní stížnost směřující proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) , kterým se mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí ( věta třetí, věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ( citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Ústavní soud odkazuje na svoji standardní judikaturu, dle níž napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997

sp. zn.

(N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007,

sp. zn.

, dostupné, stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz). Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti podle ustanovení a e), a zčásti podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu