Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2159/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Miksové, zastoupené JUDr. Ing. Jitkou Krajíčkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. -265 ze dne 8. 1. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. -281 ze dne 28. 2. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, vyplývající z , y (dále jen ""), , a d (dále jen "").

Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. -281 ze dne 28. 2. 2014 Městský soud v Praze potvrdil usnesení č. j. -265 ze dne 8. 1. 2014, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 určil za podaný revizní znalecký posudek ze dne 30. 12. 2013 znaleckémuu Psychiatrická léčebna, Húskova 2, Brno - Černovice odměnu ve výši 29.400,- Kč. Odvolací soud uvedl, že k vypracování znaleckého posudku byla zapotřebí vysoká odbornost, znalecký ústav se vyjadřoval k otázce, která je klíčová pro rozhodnutí ve věci, znalecký posudek byl vypracován pečlivě, sestává ze 13 stran vysoce odborného textu a vypořádává se se všemi položenými otázkami. Rozsah znaleckým ústavem účtovaných hodin jednotlivých prací dle přesvědčení Městského soudu v Praze odpovídal v každé účtované položce hlediskům stanoveným v ustanovení , k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž tvrdila, že v daném případě došlo k porušení práva na soudní ochranu v důsledku zjevných interpretačních excesů a pominutí skutečností rozhodných pro přiznání odměny znaleckémuu ze strany obecných soudů, jejichž rozhodnutí se tak dostaly do rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení obecných soudů stěžovatelka spatřovala v tom, že nepoměřovaly odměnu znaleckéhou hledisky zakotvenými v ustanovení Hodiny práce uvedené ve vyúčtování stěžovatelka považovala za nadsazené, a to s přihlédnutím k tomu, že část posudku obsahuje přepis notářsky sepsané závěti, dále přepis posudku znalce MUDr. Turka a samotné závěry znaleckéhou představují jen 1 a půl strany textu. Stěžovatelka proto setrvala na stanovisku, podle něhož je výše určené odměny překvapivá, neboť se vymyká dosavadní praxi účtování za obdobné znalecké posudky, a neodpovídá ani obsahu znaleckého posudku.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Jádro předloženého stížnostního návrhu tvoří polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy rozhodly o znalečném, tedy o jedné ze složek nákladů soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se ve své judikatuře otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)], a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud konstatuje, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nebo nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].

V nyní projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatelka se v podstatě domáhala přezkoumání výše odměny z hlediska účelnosti pracovních hodin vynaložených k vypracování revizního znaleckého posudku. Obecné soudy, zejména soud odvolací, se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a svůj závěr o přiznání a vyčíslení znalečného dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud, s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s argumenty, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. října 2014

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu