Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2606/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Karáskové, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -61 ze dne 29. května 2014, jakož i (in eventum) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. , -42 ( ) ze dne 27. března 2014 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -30 ze dne 29. listopadu 2013, a dále (in eventum) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. -54 ( ) ze dne 8. srpna 2013 a proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -45 ze dne 17. května 2013 takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " ") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), přičemž se domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a z důvodu procesní opatrnosti in eventum také jemu předcházející tamtéž jako první v pořadí uvedená usnesení vrchního a krajského soudu, dále pak aby in eventum z důvodu "komplexnosti a procesní opatrnosti" zrušil usnesení vrchního a krajského soudu, jež jsou uvedena v záhlaví tohoto usnesení jako druhá v pořadí. Přitom stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces zaručené a 2, a 2 d (dále jen " "), že ohrozily její vlastnické právo podle y a že porušily a 2 y a , , a a 2 y. Kromě toho stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud jednak přiznal úplnou náhradu za zastoupení ve smyslu ust. a 84 , dále požadovala, aby Ústavní soud předběžným opatřením podle ust. zakázal insolvenční správkyni pokračovat v realizaci majetkové podstaty konkurzního řízení stěžovatelky a přikázal jí, aby subjekty, které tato pověřila, neprováděly žádné úkony vedoucí ke zcizení předmětných věcí z majetkové podstaty, a aby zakázal krajskému soudu udělit souhlas s prodejem majetku. Současně navrhla, aby Ústavní soud podle ust. projednal její stížnost přednostně.

Ústavní soud zjistil, že v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu ze dne 29. listopadu 2013 byla odmítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalované Ludmile Slabé (dále jen "žalovaná") určení, že pohledávka žalované ve výši 161.111,15 Kč, přihlášená v této výši do insolvenčního řízení stěžovatelky, neexistuje, že zbývající pohledávka žalované ve výši 29.594,- Kč je k předchozí uvedené pohledávce akcesorická a rovněž neexistuje, a dále, aby uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky v záhlaví označeným usnesením ze dne 27. března 2014 rozhodnutí krajského soudu v meritorním výroku o odmítnutí žaloby potvrdil, v nákladovém výroku změnil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 29. května 2014 odmítl s tím, že není ve smyslu ust. přípustné, neboť otázky předestřené v dovolání zodpověděl v usnesení sp. zn. ze dne 29. května 2014 tak, že za trvání konkurzu vedeného na majetek dlužníka není dlužník osobou oprávněnou k podání incidenční žaloby na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky přihlášeného věřitele.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu ze dne 17. května 2013 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zrušení konkurzu a v záhlaví označeným usnesením vrchního soudu ze dne 8. srpna 2013 bylo toto usnesení krajského soudu potvrzeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že příslušný insolvenční návrh nebyl důvodný, a také se obsáhle vyjadřuje k průběhu insolvenčního řízení.

Stran rozhodnutí vydaných v řízení o neexistenci pohledávky, která jsou předmětem ústavní stížnosti, stěžovatelka namítá, že jí obecné soudy upřely právo "nemít povinnost snášet zásahy třetích osob a státních orgánů do (její) majetkové (...) sféry", resp. že ji vyloučily z možného bránění práv tím, že jí nepřiznaly právo domáhat se určení hmotněprávní neexistence či neplatnosti jejích domnělých závazků, a dále že jí neposkytly možnost být přítomna ústnímu veřejnému projednání jejího návrhu a neumožnily jí tvrdit a unést "důkazní břemeno tvrzení" a vyjádřit se k navrženým důkazům, a také že se nevypořádaly "s povinností odůvodnit, proč jí navrhované důkazní prostředky neprovedly". Obecné soudy se podle názoru stěžovatelky neřídily hmotným právem a procesní předpisy nadřazovaly hmotněprávním.

Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím vydaným v řízení o návrhu na zrušení konkurzu stěžovatelka namítá, že příslušné soudy nesprávně právně posoudily skutečnosti, jimiž odůvodnila svůj návrh, a dále těmto vytýká porušení procesních práv obdobně, jak je uvedeno v předchozím odstavci.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Skutkově i právně srovnatelnou ústavní stížností stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž ji usnesením

sp. zn.

ze dne 23. září 2014 jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V jeho odůvodnění, a to vzhledem ke stále probíhajícímu insolvenčnímu řízení, poukázal na doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci a na (z ní plynoucí) princip subsidiarity ústavní stížnosti, dále pak se plně ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v usnesení sp. zn. ze dne 29. května 2014, a to včetně názoru, že stěžovatelka má možnost chránit svá práva poté, co pominou účinky konkurzu. IV. senát Ústavního soudu přitom neshledal důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchylovat.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ust. , event. i podle ust. odmítnout.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů zastoupení ve smyslu ust. , a není-li ústavní stížnost způsobilá k věcnému projednání, nebylo možné vyhovět ani (akcesorickému) návrhu na projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu ust. (nadto bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto v co nejkratší době), jakož i návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu ust. .

Nutno dodat, že I. senát Ústavního soudu v řízení vedeném pod

sp. zn.

zjevně nepovažoval návrh na zrušení usnesení krajského soudu ze dne 17. května 2013 a usnesení vrchního soudu ze dne 8. srpna 2013 za samostatný návrh, a proto o něm výslovně nerozhodl. Ovšem i kdyby tomu tak nebylo, musel by Ústavní soud v tomto bodě ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu ust. , neboť posledně uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla dovoláním ze dne 3. října 2013, které doplnila podáním ze dne 10. ledna 2014, přičemž ani z insolvenčního rejstříku, ani z ústavní stížnosti (srov. ) neplyne, že by již bylo o tomto mimořádném opravném prostředku rozhodnuto. Dovolává-li se stěžovatelka projednání ústavní stížnosti na základě ust. , podmínky tohoto ustanovení by naplněny nebyly, neboť vzhledem k tomu, že dovolací řízení dosud probíhá, a příslušný mimořádný prostředek tedy nebyl (plně) "vyčerpán", připadá v úvahu jen použití ust. , v případě kterého však není splněna v prvé řadě podmínka "značných průtahů", kdy na dosavadní celkovou délku dovolacího řízení mělo vliv to, že stěžovatelka v něm nebyla zastoupena advokátem, přičemž požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu