Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
86291.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 2022/14
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 64/2013 Tz 64/2013 ze dne 19. 3. 2014, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 171/2013 ze dne 19. 6. 2013, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 3 T 51/2012 ze dne 11. 3. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 2 odst. 3 a 4 Ústav y, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 8 odst. 2 , čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z."), a podle § 148 odst. 3 tr. z. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. z. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu řídících a kontrolních funkcí v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 roků, a podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. z. za užití § 56a tr. z. trest propadnutí věci. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci. Jinak ponechal rozsudek nedotčen. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na argumentaci užitou v dovolání, v němž popsal vztahy mezi společnostmi United Development Resources Establishment, U.D.R., s. r. o., UDR CZ, s. r. o., UNIPRO-ALPHA C.S., a Miss Cosmetic, s. r. o., a poukázal na to, že společnosti U.D.R., s. r. o., a UDR CZ, s. r. o., vedly svá účetnictví za rok 2006 zcela transparentně a zákonným způsobem, a stěžovatel jako jednatel společnosti UDR CZ, s. r. o. a předchozí jednatel společnosti U.D.R., s. r. o., se nesnažil žádné výdělky těchto společností zakrýt, neboť mezi nimi k plnění došlo, takže společnosti UDR CZ vznikl nárok, aby si náklad dala do daňově uznatelných výdajů. Nemohl se proto dopustit jednání, ze kterého byl uznán vinným. Výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. provedený Nejvyšším soudem považuje za příliš restriktivní, neboť má za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují do oblasti skutkového zjištění, přičemž stěžovatel předkládá vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkového děje zjištěného soudem prvního stupně.
V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústav y jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tedy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález
sp. zn. III. ÚS 84/94
ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudu prvního stupně vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listin y. Soud si provedením relevantních důkazů (viz str. 4 - 7 rozsudku) vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele (viz str. 7 - 8 rozsudku). Jeho řádně odůvodněným závěrům, svědčícím o tom, že společnost U.D.R. s. r. o., poté, co byly obchodní podíly v ní dne 29. 11. 2005 převedeny na Martina Viktorína (tzv. bílého koně) nevykonávala žádnou činnost, a že faktury údajně touto společností vystavené dne 1. 3. 2006 a dne 10. 12. 2006 byly fiktivní, sloužící k účelu snížení výnosů a zvýšení nákladů společnosti UDR CZ, s. r. o., a snížení její daňové povinnosti, nelze z ústavního hlediska cokoliv vytknout, neboť mají oporu v provedeném dokazování.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který pouze napravil pochybení soudu prvního stupně vztahující se k výroku o uloženém trestu propadnutí věci. Odvolací soud toliko zdůraznil některé argumenty, které nebyly nalézacím soudem příliš akcentovány. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele (která je opakována i v ústavní stížnosti) a vysvětlil, proč ji považoval za účelovou, snažící se zastřít prokázané skutečnosti. Pokud zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, přezkoumatelným způsobem také vysvětlil, proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné, popř. neúčelné. I jeho řádně odůvodněné závěry lze označit za ústavně konformní.
Ústavní soud nemůže nic vytknout ani rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Stěžovatel nezpochybňuje úsudek dovolacího soudu, že v dovolání uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním. Má však za to, že takové posouzení je příliš restriktivní. Ústavní soud ve své judikatuře (na niž odkázal i dovolací soud) opakovaně připomíná, že jen v případech zcela extrémních lze opustit zásadu vázanosti dovolacího soudu zjištěným skutkovým stavem (srov. usnesení
sp. zn. II. ÚS 185/06
ze dne 10. 11. 2011,
sp. zn. III. ÚS 3059/12
ze dne 14. 11. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudů na straně druhé. Pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu je tak dostačující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou přesvědčivé a přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Lze uzavřít, že v postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se (vyjma uloženého trestu propadnutí věci) ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by bylo porušeno jeho základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces a další tvrzená ústavní práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu