Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1114/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti B. Š., t. č. ve Vazební věznici Pankrác, zastoupeného JUDr. Beátou Kolcunovou, advokátkou se sídlem Praha 1 - Nové Město, Václavské nám. 807/64, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 č. j. -29, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2012 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. dubna 2013 a jež byla doplněna podáním z 22. dubna 2013, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle d (dále jen " ") a a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu krádeže podle , odst. 5 písm. a) a přečinu poškození cizí věci podle , v obou případech ve spolupachatelství podle , za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Předmětného trestného jednání se měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 27. února 2011 násilím vnikl společně s dalšími dosud nezjištěnými spolupachateli do prodejny osobních motorových vozidel, kterou provozovala obchodní společnost SIMIX, spol. s r.o., a odcizil z ní 5 vozidel, včetně klíčů od nich, dále klíče od dalších vozidel a hotovost, čímž měl způsobit celkovou škodu ve výši 5 860 930 Kč. Vzhledem k tomu, že tři z těchto vozidel byla později nalezena, měla faktická škoda činit 2 867 430 Kč. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost nahradit poškozené SIMIX, spol. s r. o., škodu ve výši 2 579 391,60 Kč a poškozené ČSOB Pojišťovna, a.s., škodu ve výši 90 000 Kč. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že jej usnesením ze dne 8. srpna 2012 sp. zn. zamítl. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. ledna 2013 č. j. -29.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů o své vině, a to z následujících důvodů:

a) Domovní prohlídka v bytě stěžovatele, ke které došlo v souvislosti s předmětným trestním řízením, byla vykonána v rozporu s § 84 odst. 1 trestního řádu, protože jí nepředcházel jeho výslech. Nejednalo se přitom o neodkladný a neopakovatelný úkon. Klíč, který měl být v průběhu této prohlídky nalezen, zároveň nejenže nebyl uveden v protokolu a vyfotografován, nýbrž ani nemůže patřit k žádnému z odcizených vozidel. Jde o důkaz, který byl získán nezákonným způsobem.

b) DNA či pachové stopy mohl stěžovatel zanechat v prodejně v dřívější době, neboť ji dvakrát navštívil z důvodu svého zájmu o vozy americké výroby. Ve vozidlech při těchto návštěvách seděl a prohlížel si je zevnitř. Soud však tuto argumentaci považoval za účelovou, aniž by provedl důkazy, které by potvrzovaly tyto návštěvy (předložení účetních knih za období leden-únor 2011, kde mohl být zápis o dřívější návštěvě stěžovatele) nebo které by umožnily objasnit, zda předmětné pachové stopy mohly být zaneseny do prodejny jiným způsobem, než v rámci předmětného trestního jednání.

c) Stěžovatel byl identifikován na základě srovnání biologické stopy (stěr z úchytu přezky bezpečnostního pásu řidiče v jednom z nalezených vozidel) s údaji o jeho DNA obsaženými v Národní databázi DNA. V inkriminované době mu nicméně DNA odebráno nebylo, a proto jediné vysvětlení, z jakého důvodu mohlo být uvedeno ve zmíněné databázi, lze spatřovat v tom, že se tam dostalo v souvislosti s plošným odběrem vzorků DNA u 16 000 vězňů v roce 2007. Stalo se tak navzdory tomu, že v souladu s pokynem policejního prezidenta č. 88 ze dne 29. května 2002 měl být jeho vzorek poté, co bude srovnán s jinými vzorky získanými v dosud nevyřešených případech, zničen. Z tohoto důvodu nemohl být uvedený důkaz, mající povahu výlučného důkazu o vině, relevantním podkladem pro odborné vyjádření, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným.

d) Osobu stěžovatele nerozpoznali a neoznačili za pachatele ani svědci, ani znalec z oboru kriminologie, který srovnával fotografii údajného pachatele v ukradeném vozidle, kterou pořídil náhodný svědek s fotografií stěžovatele.

4. Všechny tyto skutečnosti podle stěžovatele opodstatňují závěr, že byl odsouzen na základě důkazů získaných nezákonným způsobem, což mělo mít za následek jejich neúčinnost a nepoužitelnost. V jeho případě rovněž neměla být respektována zásada in dubio pro reo. Obecné soudy nakonec měly pochybit i při stanovení výše škody, když vycházely pouze z jednoho znaleckého posudku, který byl nadhodnocen.

II.

Vlastní posouzení

5. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , který si vyžádal za účelem tohoto řízení, načež zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Zároveň je však zjevně neopodstatněná.

6. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.

7. Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek porušení základních práv a svobod v případech, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu [např. nález ze dne 14. května 1999

sp. zn.

(N 74/14 SbNU 121) nebo nález ze dne 14. července 2010

sp. zn.

(N 144/58 SbNU 207)], dále v případech tzv. opomenutých důkazů, kdy byl návrh účastníka řízení na provedení konkrétního důkazu bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), nebo kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu [např. nález ze dne 29. listopadu 1996

sp. zn.

(N 131/6 SbNU 461) nebo usnesení ze dne 23. září 2005

sp. zn.

(U 22/38 SbNU 579)], nebo případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález ze dne 20. června 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257) nebo nález ze dne 15. srpna 2008

sp. zn.

(N 144/50 SbNU 269)].

8. V projednávané věci se obecné soudy dostatečným způsobem zabývaly a vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti. V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, v nichž je podrobně vyloženo, z jakého důvodu nelze považovat provedenou domovní prohlídku za nezákonnou a že v jejím případě byla splněna podmínka neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu. Obecné soudy rovněž vysvětlily svůj závěr o vině stěžovatele, včetně svých úvah, na jejichž základě vyloučily možnost, že nález předmětného vzorku DNA nebo pachových stop byl zapříčiněn jeho návštěvou v příslušné prodejně v době před krádeží. Stejně tak obstojí i jejich závěr o výši škody, kterou má stěžovatel nahradit. Pakliže nebyly provedeny některé důkazní návrhy stěžovatele, tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by se jednalo o důkazy opomenuté, protože soud prvního stupně jejich odmítnutí řádně odůvodnil. Skutkové a právní závěry obecných soudů v projednávané věci nelze považovat za svévolné, ani v nich spatřovat jakékoliv jiné vybočení ze zásad spravedlivého procesu.

9. Pokud jde o otázku zákonnosti provedených důkazů, z hlediska hodnocení závěru o vině stěžovatele byl relevantní nález biologické stopy a výsledky jejího srovnání s údaji o DNA stěžovatele obsaženého v Národní databázi DNA, které byly obsaženy v odborném posudku kriminalistického u. Tento posudek byl společně s příslušným protokolem o ohledání místa činu jako důkaz řádně proveden v průběhu hlavního líčení. Lze nicméně souhlasit se stěžovatelem, že jestliže uvedený posudek vycházel pouze z údajů obsažených v uvedené databázi (aniž by bylo podstatné, zda v mezidobí mělo dojít k jeho zničení, nebo nikoliv), pak bylo nezbytné doplnit předmětné dokazování rovněž o informaci o tom, že tyto údaje skutečně odpovídají DNA stěžovatele, a to kupříkladu tím, že by v jeho případě byl proveden nový odběr. Absence tohoto ověření tak zásadním způsobem snižuje vypovídací hodnotu předmětného posudku. Nic na tom přitom nemění ani skutečnost, že se genetický profil konkrétní osoby v průběhu jejího života nemůže změnit, a domněnka (jakkoliv se jeví být důvodná), že by v případě doplnění dokazování stejně nemohl nastat důkazní zvrat ve prospěch stěžovatele, která je podpořena i tím, že stěžovatel by nový odběr musel strpět a nemohl by jej odmítnout s poukazem na právo nebýt donucován k sebeobvinění [srov. stanovisko pléna ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.)]. Ani toto zjištění ovšem podle názoru Ústavního soudu nezakládá důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, protože z hlediska celkového posouzení předmětného trestního řízení byla vina stěžovatele dostatečně prokázána.

10. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu y a Úmluvy, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jan Musil v. r.

předseda senátu